Obzvláště smutný den. I počasí bylo uplakané. Důstojný obřad posledního rozloučení se pomalu chýlil ke konci. Sešlo se mnoho, mnoho smutečních hostí. Mezi nimi i mnohé, opravdu mnohé známé osobnosti.
Hlavou mu běžely vzpomínky. Jako film. Vzpomínky na skvělýho kámoše, bouřliváka, ale i na jedince se skvělou inteligencí i instinktem. Prostě na OSOBNOST. Každým coulem. Ale nikdo tu nemůžeme být věčně. V podstatě jej zahubila láska. K životu, ke všemu, čím žil, neb tak mu bylo dáno. Bylo to jeho přirozeností. Té lásky nevyjímaje. A dnes…Poslední rozloučení. Vlastně jen s jeho ,,prázdnou schránkou“, neb to jediné z něho fyzicky zbylo. Zatím. Ale ten jeho duch, ten tu nadále, nadále zůstává…
Rozhlédl se po přítomných. Až vzadu postřehl i pár, o kterém bylo známo, jak nesmírně je pracovitý a zároveň velmi skromný. Jejich ,,celý majetek“ v podstatě spočíval v tom, že byli stále spolu a ,,to vše“ si ,,nesli stále sebou“. V popředí pak uslzená, uplakaná vdova. Nespočet ctitelek. Od mladičkých po zralé, mnohé pamatující. Uvědomil si, že tvoří prakticky většinu všech přítomných smutečních hostí. Vskutku. Od ,,divošek“ až po hluboce věřící. Ty se tiše modlily. Bylo to znát i na jejich gestech, ale i ústech, neslyšně se pohybujících. Udivilo jej, jak krásná, až velmi, velmi výrazná ta jejich ústa jsou. Všichni slzeli. Ale přece, cosi jej zarazilo. Zdálo se mu, jako by svými očky vdova na něho malinko zamrkala. Ba dokonce i u jiných devčat i dam jako by cosi takového též postřehl. Dokonce i u těch ,,pobožných“! A tu se mu připomněla jedna ze slok z nádherné písně jednoho z děvčaty tak milovaných věčných bardů. Tato:
Znám deště dlouhé i ta kratinká mžení,
někdy přívaly nářků protrhnou skoro hráz,
když však milenky pláčou, nikdy tak zlé to není,
od lásky stůňou i zhojí se snáz.
V hlavě se mu rozezněl varovný signál, ba snad i kontrolka zablikala. A došly mu všechny souvislosti. Bacha hochu! Bacha! To přece znáš. A ty konce…Však dobře víš. Jen zlehýnka účastně pokynul a začal se nenápadně, ale systematicky vzdalovat.. Pomalu, opatrně, aby nevzbudil pozornost.
Tak. Snad už dobrý. Tudy nejlepší ústupová cesta. Pro jistotu si ještě promnul oči. Radši všech vosm. Párkrát s nima eště zamrkal , aby nic a nikoho nepřehlíd a vzal všech svejch vosm nohou na ramena. Rychle, rychle pryč! Ještě zahlédl ten skromný pár, jak rychle odjíždí na své kuličce. Jen si uplivl. Chrobáci mazaný, to sou celý voni! A chudák kámoš. Láska, láska ho zahubila! Prostě ho ,,ta jeho“ samou láskou slupla. Dočista ho vymlaskla. Jako malinu!
A zatím chtivé nenasytné dívenky i paničky se mlsně rozhlížely. Všechny. Kudlanek nábožných nevyjímaje. Jo, tak to chodí v říši hmyzí, každýho zblafnou, když včas nezmizí! A jak to chodí u lidí? To pavouk, ač vod všeho prej vosm má, tak to prej nejspíš nevidí. Nebo jo?
P.S.: Autor tohoto článečku by rád zdůraznil, že sám v žádném případě není starým šovinistickým pavoukem, který by si vůbec jakkoli dovolil vůči něžnému pohlaví cokoli jakkoli nehezkého, bytˇ jen naznačit. A pokud by snad v dušičce některé něžné přec jen trneček pocitu nehezkého píchl, pak rád by jim tuto jejich ranku domnělou alespoň z lehýnka pofoukal. Alespoň takto, prostřednictvím samotného božského věčného Káji. Prosím. Děkuji Vám. A kapesníček. Windffouss.
18.10.14 George Anthony
