Tak jak, ptá se kamarád, razíme na čundr? Tak jo. Kamkam? Na jih. Sestava? Ty, já, ten a onen. Osvědčená ,,čtyřka“. Fajn. A jak? No přece stopem. Tak jó, bezva. Léto je jak malovaný. Přímo na ,,vobjednávku“. Tak co víc si přát.
Pár dnů na to sraz na ,,kulatým“. Všichni ,,správně vystrojený“. Já ,,štruksáky“, flanelku, blůzu vod battledressu, co pamatovala eště tátova válečná léta, na nohou ,,pulitráky“. Na zádech ,,usárnu“, pod ní ešus. V usárně celtu, pár konzerv, čtvrtku chleba, malou sekerku, a další ,,důležitý propriety“. V ruce kytara. Ostatní obdobně ,,vystrojení“, pulitráky a flanel košile, totˇ ,,standard“. Včetně na krku uvázaného strakatého šátku. Městskou dopravou do Chuchle. Cestou domlouvány poslední detaily, trasy a cíl nevyjímaje. A hurá na ,,zbraslavskou“ výpadovku.
Na výpadovce ,,fronta“ stopařů. Dělíme se do dvojic a suneme se na konec fronty. Směr- Strakonice. Jenže to skoro všichni. Ale na zbraslavský to ,,vodsejpá“. Točej se nákladˇáky do pískovny a skoro všichni šoféři stopaře nabíraj. A tak netrvá moc dlouho a jsme všichni na výpadovce na Strakonice v lesích pod Cukrákem. Zas nejsme sami. Jen se fronta přesunula. No trošku prořídla. O děvčata. Přirozená selekce. Šlapem zas až na konec fronty a rozdělujem se, po jednom je větší šance. Pořadí sme si rozlosovali. To je fér. Až na to, že sem poslední. Jen sem kamarádům postupně zamával. Nakonec i já se ,,chytnul“. Za mnou zas už byla solidní fronta, alesponˇ sem měl taky komu zamávat. Měl sem kliku. Dostal sem se až do Dobříše na náměstí. Z kamarádů nikde nikdo. Stopovat na náměstí- blbost. Tak pěšky ven. Na kopeček nad městem. Nikdo mi nezastavuje. Plazí se ke mně nákladní auto s vlekem. Je naloženej nějakejma plechovejma rourama a sotva ,,funí“. Chci ho zkusit stopnout. Jenže…
Je ode mne ještě tak třicet metrů, když mu na vleku povoluje sajtna a trubky se mu valej s rachotem ven. Klika! Stát se mu to vo chvíli dýl, tak sem dostal pěknou ,,trubkovou nakládačku“. Tó teda. Pomáhám mu trubky naložit zpět a zavřít sajtnu. Třeba mě veme, ne? Ne! Kolem nás už v tu chvíli pobíhá snad tucet esenbáků. Netušil sem, že barák u silnice je jejich ,,líheń“. Dávali chudáku šoferovi kapky, pokuty včetně. Ani mě neopomněli ,,perlustrovat“. Když zjistili, že k tomu chudákovi nepatřím, vykázali mě ,,do pryč“. Co tedˇ? Tady stopovat? Vyloučeno! Vrátil jsem se na náměstí. A zrovna tam- kamarád. Príma.
U chodníku stojej dva kluci s mašinama. Zkusíme? Jo, za to nic nedáme. Kamarád se jednoho z nich ptá: ,,Nejedeš náhodou na Strakonice? Moh bych“, zní odpovědˇ. Ptám se to samý druhýho. Stejná odpovědˇ. ÁÁÁÁÁÁ jedeme dál. Kluci trošku blbnou, sem tam kličkujou a navzájem se předjížděj. Drobet to šimrá v krajině břišní. Když najednou ten, kterej veze mně, se ,,lepí“ až na mašinu svýho kolegy. Snaží se z báglu mýho kamaráda odepnout a ukořistit ešus. To už bych moh jistou částí svýho těla snad i ocel kulatinu štípat. Dojeli sme autobus. Byl plnej holek. Mávalo se fest, pak autobus odbočoval. Naši dobrodinci zastavili. Prej tam, co jel autobus, je pěkný koupání a nějakej tábor. A jestli nechceme s nima. Nemohli sme, museli sme do Strakonic, kde sme měli všichni v nádražní restauraci domluvenej ,,spich". Tak díky a atˇ se vede. Třeba někdy zas, kdo ví…
Strakonice, nádraží, hospoda. Sešli sme se všichni. Dali tláču a pivko k sváče a razíme dál. Z města na výpadovku, jenže tedˇ už žádná ,,státovka“. ,,Okreska“. A na ní houby provoz, blížící se takřka nule. Tak šlapem. To k čundru přece taky patří. Dojíždí nás zaplachtovanej nákladˇaček. ,,Erenda“. Zastaví. Kamarádi se nacpou k šoférovi do kabiny. Já vlezu pod plachtu na korbu, plnou bas s limčama a kdoví čeho eště. Nezkoumám. Krčím se v mezeře mezi zadní sajtnou a bedýnkama. Ven nevidím. Párkrát auto brzdí, či skoro zastaví, ale zas se rozjíždí. Železniční přejezdy. Po jednom zastavení najednou slyším křik kamarádů. Vylez ! Ale autíčko už se zas rozjíždí. Odhrnu plachtu. Mezerou vidím kamarády na silnici. Vyhazuju usárnu a škrábu se ven. Kytara se mi šprajcla a nemůžu jí vyndat. Erenda přidává. Von ten řidič snad vo mně ani nevěděl. Držím kytaru za krk a ,,pádím“ za autem snad pětimetrovejma skokama. Přece tam tu kytaru nenechám! Podařílo se. Kytara letí do příkopu a já za ní. Trochu sem si zblízka ,,přečet“ krajnici i příkop. Ale, ku podivu, bez následků. Pro mně i pro kytarku. Kamarádi ke mně doběhli. Když zjistili, že je vše O.K., váleli se v příkopu taky. Na rozdíl ode mě však smíchy. ,,Kdybys ses viděl, jaks tam visel, jak si pádil, jak si plachtil, no to se nedá. Volové, tak to vám teda pěkně děkuju“. Ale to už sem se řehtal taky.
Dorazili sme do cíle naší cesty. Pěšky. Krásná malebná vesnička. Jeden z kamarádů tam měl jakési rodinné vazby, či až kořeny. A velice dobře to tam znal. Nádherný okolí. Taky poutní místo. I s poustevnou. Ta byla naším cílem. Hodlali sme se tam ,,ubytovat“. Jo, přímo v tý poustevně! V malé chaloupce se střechou ze šindelů a uvnitř i s obrázkem poustevníka. Kousek od ,,Kalvárie“, v krásném lesíku. Aby z toho nebyl malér, pro jistotu sme zašli na místní úřad. Tam sme se představili, ukázali i své doklady a řekli, co bysme rádi. Ujistili sme, že nejsme žádný barbaři, a jako trempíci ctíme i jasný zásady a pravidla. Od rozdělávání ohně, přes cigára, chování se v přírodě, až po pořádek a odpadky. Světe div se! Bylo vzato na vědomí. Teda jako že jo, ale kdyby nedej bóže něco, tak že voni nic. Jinak víc než jasný, že nebejt kamarádovejch kontaktů u místních, tak by to asi jen tak nešlo. Pokud vůbec. Přesto si nás pak párkrát na motorce místní předseda, s takovým vostrým, až ,,žahavým“ ménem přijel občíhnout. Stejně tak i hajnej, Ále dobrý.
A tak sme si poustevnu na pár dnů ,,zabydleli“. Vymetli sme chvojím pavučiny i podlahu a zhotovili si ,,lože“ z celt a trošky vonícího chvojí. A před poustevnou sme si udělali i malý vohniště, odstranili jehličí a vyložili i obložili kameny. Dobrý bydlo. Při pár fest nočních bouřkách s lijáky, co se tam přehnaly, obzvlášt ,,luxus“ se střechou nad hlavou. To jo. Sic by sme byli pro ,,dřevní“ i pravověrný trampy div ne za ,,padˇoury“, ale to nás netrápilo. Taky sme už nejednou dali širák pod hvězdama. A znali sme. Včetně kouzla ranní rosy, ale taky někdy ,,pěkný kosy“. Jo, všecko má svý. Kdo zkusil, ten ví. Kromě zabydlení nás čekal eště jeden ,,prubířskej kamínek“. Navázat kontakt s místníma. Móc důležitý. No a kde? Kde jinde, než v místní hospůdce. No a zadařilo se. Až až.
Venkovská hospoda, totˇ svým způsobem centrum dění každé obce. Ne-li vesmíru. Když sme tam vlezli, kukuč místních si šel vyložit všelijak. Stručně, cože sme to vlastně za vobejdy. Ale po pár pivkách, vzájemným votˇukávání a všelijakejch dotazech ledy roztály. ,,A na co máte kluci ty kytary. Tak nám něco předvedˇte.“ Co si namlouvat. Nebyli sme žádný filharmonici. Ani nějaká sehraná parta z trampskejch osad. A taky sme to vo sobě řekli. Nějaký to ,,brnkybrnky“, písničky taky třeba jen na tři akordy.,,To neva, tak tam něco dejte. Tak jo“. Pár starejch ,,hašlerek“, jako třeba ,,Na Pankráci, tam na tom…“, pak i se slovama ,,měl sem holku jak tříkolku…“ Kde co, až po ,,Tydlitát měl na Žižkově...“. A další a další. A trempský. Až po ty, co se ,,nesměly“. Anglickou sobotu a další a další. I všelijaký hambatý. To už přišlo i nějaký to ,,štamprdle“ a byla družba jako noha. Ani s placením sme neměli problém. Dost nás pohostili. Těžko se zvedalo. I odcházelo. Starý kamenný schody, dole těžký dubový dveře. Drobet sem si nahoře škobrt a vzal sem to ,,hornou“ napřed. Přímo za nosem. Po hlavě. Do dveří. Doslovně. Někdo je totiž předemnou zrovna zabouch. To byl bouch! Ale můj andělíček strážníček zas při mně stál, takže až na menší hrču na čele zas dobrý.
Brzké ráno. Trochu kalné, ale lahváč to spravil. A na houby. Těch bylo. Ranec. Doslovně. Svázaná košile nahradila koš. Co s tím. To neskonzumujem. Tak do vsi a výměnnej obchod s místníma hospodyněma. Za pár vajec, trošku sádla, kousek másla, nějaký koření. I pár skvělejch domácích buchet bylo. Pak v kotlíku na ohništi vlastnoručně ukuchtěná skvělá smaženice. Interhotel hadr. Pak koupel. Přímo lázeň. V chladivý vodě čistýho potoka. Přehradila se kameny tůńka a bylo. Přímo splav. Nádhera. A komplet ,,hygiena“. Samo, že na ,,adama“. Pak sme lítali nahatý po louce, cvičili prostná, metali kozelce a hvězdy. Jak ve starý Spartě. Kamarád vzal velkej placák a dělal ,,Diskobola“. A vrhal se klacek ,,oštěp“ a koule, teda velkej šutr. Chechtali sme se jak blázni. Pocit absolutní volnosti. Do doby, než sme zjistili, že nás z dálky pozorujou ženský s hráběma a vidlema. Tak sme jim zamávali a ony nám taky. A smály se, a smály… Oblíkli sme se a vyrazili po okolí. No dobrý, snad z toho nebude malér. Nebyl.
Strávili sme tam pár parádních úžasnejch letních dnů. Uklidili sme po sobě a rozloučili se s místníma. Dobrý lidi. Moc. No a zas stopem domů. Jo! Jižní Čechy, darmo povídat. A kdyby snad někdo neznal, určitě alesponˇslyšel. Přinejmenším!
29.7.14 George Anthony
