Strach převzít odpovědnost za svůj vlastní život

Proč na sobě pracovat, když můžu odpovědnost za vše, co se mi v životě děje, tak jednoduše přehodit na jiné? Aneb jak jsme se nechali ukolébat v kolébce negativity...

Byla jsem až mile překvapena, jak pozitivní ohlas měl článek, ve kterém jsem psala o zákonu přitažlivosti. Co je tedy jasné, povědomí o těchto principech se rozšiřuje i mimo kruhy, jež bych nazvala "ezoterické". Ale...

Když jsem o zákonu přitažlivosti slyšela poprvé, brala jsem to také s velkou rezervou. Přesvědčení přišlo až časem, když jsem začala vidět jeho výsledky také v mém materiálním světě, který nazýváme realitou. A tak jako u všeho, říkala jsem si, že by byla škoda, aby to nevědělo víc lidí. Vlastně, nejlépe, aby to věděli všichni. Ano, to jsem celá já...

Není to ale úplně věc, o které se budete bavit při prvním setkání s někým novým. Přesto se dá pomalými, nepatrnými krůčky zjistit, jak je na tom druhý s otevřeností k této věci. A k mému překvapení, těch lidí není málo. Vlastně už docela dost lidí o zákonu přitažlivosti slyšelo, dost lidí vidělo film Tajemství, dost lidí se o něm doslechlo někde jinde. A přesto jej nepoužívají ve svém životě. 

Nedokázala jsem to pochopit. Pro mě bylo zjištění, že vše, co se mi v životě děje, můžu ovlivnit jen svými myšlenkami a nastavením hlavy, něco jako výhra ve sportce. I když to samozřejmě není zadarmo, i když se člověk stále učí, jak na to a je to vlastně taková celoživotní cesta. Ale už jen to uvědomění dokáže změnit mnohé.

Když jsem přemýšlela, proč by to někdo nechtěl, až později mi došlo, že je to také obrovská zodpovědnost. Zodpovědnost za svůj vlastní život. Uvědomění, že vše, dokonce i to špatné, jsem si do svého života přivolala sama. A to je kámen úrazu. Jelikož ne každý takovou zodpovědnost dokáže přijmout. 

My lidé jsme si totiž zvykli přehazovat tu zodpovědnost na druhé. Za to, že nemám rád svou práci, může šéf a kolegové, kteří mi ji ztrpčují. Za můj nefunkční vztah může partner a jeho chování. Za to, že se doma pořád hádáme, může naše zlobivé dítě. Za moji špatnou náladu může ten blbec přede mnou, co neumí řídit, špatné počasí nebo otravní lidé v metru, co celý den potkávám... Kdybych věděl, že jsem si tohle všechno přitáhl do svého života jen a jen já, jakou bych pak měl výmluvu?

A co je o to horší, vypadá to, že mnozí jsou s tím dokonce smířeni. Nastavili si v hlavě takový program, který jim říká, že život je těžký a plný nástrah a překážek a velkou část svého času pak tráví řešením, proč něco nejde a jak je všechno špatné. Už dopředu počítají s tím, že se něco stane a když to přijde, což je v tomto případě v podstatě nevyhnutelné, příčinu hledají nejlépe jinde než u sebe.

A pak běda, když přijde někdo, kdo to má jinak, vidí věci pozitivně a pozitivně žije. To si pak vyslechne předpovědi osudu. Třeba, že ho čeká "dlouhá, trnitá, neschůdná cesta, kde je člověk jednou nahoře, jednou dole", "pořádné kotrmelce", nebo tzv. "srážka se životem". No, co na to říct? Snad jen, že jaký si to uděláš, takový to máš. A pokud jde o život, tak to platí dvojnásob :)