Jediná jistota je nejistota a jedinou konstantou života je ZMĚNA. Dovol jí, aby se stala, i když se to může zdát bolestné.
Podíváme-li se na přirozeně žijící zvířata, ty přijímají život tak, jak přichází. Bez lpění na čemkoliv se adaptují na nově příchozí podmínky, lehce reagují na změny - počasí, postavení, života. Provází je v podstatě neustále nejistota týkající se toho nejdůležitějšího - života samotného, otázky přežití. Přesto nepůsobí neuroticky, neplánují "co kdyby", nedělají si zásoby, nestresují se dopředu tím, co by mohlo přijít. Prostě jsou TEĎ A TADY.
NELPÍ na materiálních hodnotách. Když jim něco zničí jejich domov, neváhají a přesunou se dál, okamžitě začínají s budováním nového, aniž by naříkala pro starý.
A tohle je veliká výzva pro nás LIDI. I když se rádi kasáme tím, jak inteligentní jsme, někdy je nám naše inteligence spíše na škodu. Někdy v nás zabíjí základní přirozené instinkty, někdy nám nedovolí vidět přes šeď materiálního bohatství tu krásu, která nás obklopuje na každém kroku a v každém okamžiku.
A obzvláště v těchto okamžicích. I já, i přesto, že se snažím, nevázat se ke hmotě, vidět Notre Dame, pro mnohé nejen nádhernou stavbu, ale především posvátné duchovní místo, v plamenech, vyvolalo pocity skličující, nejasné a lítostné.
Uvědomila jsem si ale, že máme nyní jen dvě možnosti. Jednou z nich je ulpění na tom, co bylo, oplakávání starého. Hledání viníka, příčiny, zloba. Druhou je podívat se na to jako na zborcení starého, starých vzorců a přesvědčení, překročení dávných zkušeností, pro to, aby mohlo přijít něco nového. Není to jednoduché, ale je to nezbytné.
Notre Dame byl včera naší realitou, dnes už je jen vzpomínkou. Přesto je všechno jak má být, nic se neděje jen tak. A jediná cesta je kupředu.
