MMA zápasníci. Sportovci jako jiní, nebo agresivní „bezmozci“?

Stoupající oblíbenost tohoto sportovního odvětví vyvolává také čím dál tím více diskuzí o tom, do jaké míry se jedná ještě o sport a kdy už to hraničí s čistou agresí ve své nejsurovější formě. Jak moc jsou tyto diskuze oprávněné?

X+Mixed martial arts - neboli smíšené bojové umění (MMA)

Veřejné mínění, týkající se této otázky, je více než rozčleněné. Protichůdné tábory jsou pak jasné – ti, co mají co dočinění s bojovými sporty obecně a ti, co o nich nevědí takřka nic. Tedy kromě toho, co se doslechli z médií (především pak toho negativního, z čehož lze udělat senzaci), či viděli v dnešní době dost oblíbených, ovšem často i dost přehnaných filmech zabývajících se touto problematikou.

V České republice je pak tato situace vůbec specifická. Velkou roli zde hrají u nás nejvíce propagované, bez nadsázky můžeme říci „národní“ sporty, tedy fotbal a hokej, které nedávají příliš prostoru ostatním, ač můžu potvrdit, že neméně zajímavým sportům. Bojové sporty nevyjímaje. Z mého, ač možná subjektivního pohledu, bojové sporty především.

Nebudeme si nic nalhávat. Faktem sice je, že jejich popularita mírným tempem vzrůstá, ale rozhodně ne takovým tempem, aby mohly konkurovat již výše zmiňovaným. A jednou z příčin je právě pohled laické veřejnosti na toto odvětví. Ve většině je totiž na bojové sporty, především pak na MMA (boj v oktagonu, téměř bez pravidel) či thajský box (nejtvrdší ringový sport), nahlíženo jako na prostředek násilí a prostor pro agresivní jedince, v žádném případě však jako na sport. Už vůbec ne jako na sport, který by si zasluhoval objevit se jako jedna z disciplín například na Olympijských hrách. Přitom, zamyslíme-li se nad tím hlouběji, uvědomíme si, že jednou ze základních disciplín antických Olympijských her byl zápas, tedy úplně prvotní předchůdce dnešních ultimátních zápasů – MMA. To jsou však fakta, před kterými veřejnost ráda zavírá oči.

Letošní návrh Mezinárodního olympijského výboru, že by dokonce i zápas, disciplína s téměř nesmrtelnou historií, měl na OH 2020 a i všech následujících chybět, snad ani netřeba komentovat. Pokud byste si snad mysleli, že by na jejich místo mohl nastoupit právě jeden z dnešních, moderních způsobů boje – například tolik podobné ultimátní zápasy, pletete se. Nahradit by jej mohly disciplíny jako je kolečkové bruslení či squash.

A jak to tedy je s tou agresí a násilím ve spojení s bojovými sporty? Tvrdit, že to spolu nemá pranic společného, by bylo asi naivní i od největšího příznivce tohoto odvětví. Bohužel právě agresoři, kteří nezřídka podobné sporty vyhledávají s nadějí zlepšení svého boje jen s jediným cílem – aby ho mohli použít „venku“, dělají tomuto sportu negativní reklamu. Nutno ovšem podotknout, že takoví jedinci téměř bez výjimky nevydrží déle, než si uvědomí, že tady nejde o bezduché mlácení lidí, ale opravdu o sport, se svými základy, technikami a nutnými fyzickými a kondičními předpoklady. S pokorou a úctou k soupeři. Z takových prostě šampioni nerostou. Protože tomuto sportu, pokud jej chcete vykonávat na profesionální úrovni, musíte hodně obětovat. Vlastně možná úplně vše. Změnit svůj život od základu.

Bohužel, pro tisk a jiná média bude vždy větším trhákem ta negativní stránka věci. O tom, že někdo vyhrál, třeba i světový titul, se dočteme maximálně tak v regionálních denících. Kdežto jakmile se někde objeví nějaký skandál, plní to titulní stránky. A tak se svým způsobem vlastně ani nemůžeme zlobit na společnost, jak na to nahlíží. Ale boj s médii je neúprosný a mnohdy také předem prohraný.

Co říci závěrem? Snad jen, že budeme doufat, a ti větší milovníci bojových sportů i konat vše proto, aby se tato stránka, když ne úplně obrátila, tak alespoň změnila k lepšímu.