I když se zdá, že se všechno jen rozpadá, ve skutečnosti přitom vše zapadá na to správné místo. Dokážeš důvěřovat procesu, kterým procházíš, i uprostřed bouře a nebo se Tě zmocňuje strach?
Možná už jsi ušel nějaký kus cesty. Možná už si pochopil, že hledání tvého štěstí či neštěstí tam „venku“ je slepou uličkou. Možná se ti to zdá pohodlné, když jsi šťastný a všechno vychází přesně tak, jak má. Pak je jednoduché věřit, že je to tvoje práce, zásluha. Že to TY jsi to takhle vybudoval.
Jenže pak přijde bouře a ty se snažíš ovlivnit i vítr, aby foukal tvým směrem. Všechno, co Ti dávalo pocit bezpečí, klidu a radosti se pomalu ale jistě začíná rozpadat. Začínáš být unavený z věčně nesplněných přání, očekávání a tužeb. Zase začínáš podléhat nevědomým vzorcům naučeného chování, zase přestáváš hledat uvnitř a díváš se ven. Zase hledáš chyby na druhých, obviňuješ, soudíš, kážeš, křičíš. Zase říkáš, jak by co kdo měl dělat a že chyba určitě není v Tobě. Zase přestáváš vidět, kdy, co a proč Ti zrcadlí ta osoba stojící proti Tobě. Zase utíkáš raději pryč. Zase začínáš hledat štěstí mimo sebe.
Snad bude ta bouře dost veliká a silná, aby Tě donutila začít hledat lásku, úctu, důvěru, poznání, jistotu, přijetí a vědomí v jiných vodách. Aby Tě donutila znovu ucítit to jediné trvalé spojení, aby Tě donutila hledat cestu jinde, aby Tě donutila cítit SEBE. Sebelásku, sebeúctu, sebedůvěru, sebepoznání, sebejistotu a sebevědomí. To všechno, co hledáš a po čem tak dlouho pátráš, již dávno máš – v sobě. Proto to nemůžeš nikde najít, můžeš si to jen uvědomit.
A když k tomu dojde, otevře se Ti nový svět, kde už nepotřebuješ škemrat o pozornost nebo hledat své štěstí u někoho jiného. Tvoje štěstí máš vždycky s sebou, v sobě, kdekoliv se nacházíš. Pak už budeš vědět, že „tam venku“ Tě nemůže ovlivnit. Pak budeš vyzařovat štěstí, ať už se venku děje cokoliv a kolotoč venku Ti nikdy víc nebude moci zamotat hlavu.
