A tak se střežte těch, kdo tvrdí, že mají odpověď na všechno. Naše mysl je úžasný nástroj a ráda všemu vládne. Občas je ale dobré připustit, že jsou i věci, na které ani zdaleka nedosáhne.
Je to paradox. Od malička jsme vedeni k tomu, že je třeba se učit, aby z nás něco bylo. Že čím víc toho budeme vědět, tím lépe se nám bude žít. Začíná to už v útlém věku a vstupem do školského systému se to rozjíždí naplno. Ti, co toho vědí nejvíce, jsou vyzdvihování a začínáme být kastováni. Nejprve známkami. Pak tituly. Pak pozicemi v zaměstnání. Životě.
A i když studnice vědění nikdy nevyschne a pomyslný bod "Už vím" máme každý jinde, jsou určité okamžiky završení, na které se třeseme. Těšíme se, až už konečně budeme "vědět". Jedním z nich je ukončení vysoké školy. Okamžik, kdy u státnic po těch letech konečně prokážeme "co všechno víme", ke kterému všichni dospějeme více nebo méně připraveni.
U mě tento okamžik nastal v minulém roce. BUM. A je to. Můžu si napsat tři písmenka před jméno a tvrdit, že snad o něčem něco vím. Pocity? Žádné. Aplausy? Nekonají se. A uvnitř nápadně silný pocit, že je pořád ještě hodně co se učit. Že to zase nestačilo. Chci víc.
A tak se moje zvídavá duše začíná o to víc zajímat, kdo vlastně jsme. My lidi. A kde jsme se tady vzali. Na té planetě. A co je to vlastně vesmír. A jaký to má všechno smysl. Najednou zjišťuji, že je to všechno vlastně trochu jinak než nám říkali. Že je to dost možná hodně jinak. Najednou zjišťuji, že o sobě nevíme vlastně vůbec nic... Ale hlavně, že řešíme, kdo má jaký titul a na co je odborník.
Odborník na mikrosetinu něčeho, co se tady na té planetě odehrává. Odborník na nic. Gratuluji. A tak se směju i sama sobě. Svému pseudopocitu, že něco vím, že jsem se něco naučila, že snad něčemu rozumím. Ale neumím si odpovědět ani na otázku, jak že jsem se tady na té planetě levitující někde v prostoru nazvaném vesmír vlastně ocitla a proč. A i když se moje mysl brání a kope, veřejně prohlašuji, že nevím vůbec nic :)
