Reakce na Kačera v Kanadském Kocourkově

Jak jistě všichni víte dokončuji svojí smlovu se Sdílenými službami Kanady, a víte to proto, že jsem to oznámil známým a Ti to bezpečně roznesli po Internetu. Též většina z Vás, odpovědně informovaných, ví, že Kanada má 

ministerského předsedu jménem (v překladu) „Ježišmarjátosnadnenímožný“, který o sobě tvrdí že je feminista a který proto uspořádal vládu tak, aby v ní byla mezi ministry pohlavní rovnováha. To je jistě nejdůležitější ze všech kritérií a po něm jen ještě, aby ta jeho vláda byla taky viditelně multikulturní, tak tam strčil jednu slečnu, která o sobě Kanadským úřadům lhala o tom odkud její temnější plet‘ pochází. Nevíme sice proč, ale víme, že podle zákona o který se Ježišmarjátosnadnenímožnýho vláda soudně přela, by země javorového listu vyhodit nejen z vlády ale i ze země.  Ale to on udělat nemůže, poněvadž by se tím pokazila pohlavně-multikulturní rovnováha jeho vlády a tak si jeho kancelář vymyslela, že maminka slečny žila v domnění, že dcerku porodila v Iránu a ne v Afganistánu jak jí to potom dala do papírů, a že to bylo v důsledku jejího úprku před válečnými útrapami a následnou ztrátou orientace když jí šla voda. Tak nějak. No, ovšem tohle je jaksi jen stranou, aby jste se poučili jak se tady pečou housky. O Ježišmarjátosnadnenímožným zde psát vcelku nemíním, spíš o tom jak se  vstřebává v jedné kanceláři jeho federálních služeb vzpoura na Jihu těch z „košíku politováníhodných“ (basket of deplorables) , jež sobě zvolili ...nuž útrapa ho i jmenovat. 

„I am so mad I can’t even say his name“ (Mně ten chlap tak žere, že mu nemůžu ani na jméno), pravila ráno rozčilená ředitelka jednoho oddělení poklidné ředitelce druhého oddělení po tom co Baba Jaga neprorazila skrz skleněný strop v Newyorkském Javits Centru na koštěti, jak měla v plánu dělat jak uhodila půlnoc po volbách.  „How will I explain this to my daughter?“ (Jak tohle vyvětlím svojí dcerce?), skuhrala první ředitelka dále. Druhá ředitelka jí konejšila ale moc to nepomáhalo. Ředitelka prvního měla na mysli nějakou extrémní akci jak obrátit výsledek voleb: „There must be some way out of this! Why don‘t they charge him with something? There are two dozen women by now who came forward saying he assaulted them. Duh!“ (Tady přece musí něco být. Proč ho někdo neobžaluje? Vždyt‘ je tu už dva tusty žen, které prohlásily, že je sexuálně napadl.).  

Totiž tak, aby bylo jasno: Sdílené služby Kanady jsou pokus o konsolidaci Informačních a komunikačních služeb všech velkých federálních ministerstev a korunních společností. Toto nové ministerstvo někdo navrhl bývalému ministerskému předsedovi Harperovi s tím, že jím ušetří milardy daňovým poplatníkům, a že to běží v Austrálii. On na to skočil a od té doby se to válí z kouta do kouta. Australci to vzdali, a tady se jaksi toho za pět let moc nevrzlo.  Pětiletý plán na vybudování sedmi datových super centrál byl odlozen na neurčito. V popředí je údržba a uklidňování Generálního kontrolora v jehož roční hlášení parlamentu jsou vesměs neuspokojivá.   Ale nové ministerstvo je hrdo na to, že ženy jsou ve Sdílených službách výrazně zastoupeny ve vedoucích pozicích, přestože Ajt’actví je stále ještě z osmdesáti procent mužským zájmem.  Zajímavé je též, že některé z oněch ředitelek oddělení, nejsou ani Ajt’ačky z povolání, a mají občas představy o technologii podivné a naivní.  Jejich výrazný postup mi vysvětlil jeden z inženýrů, který tam dělá. Protože většina nejsou odbornice, vybírají si do pozic pod sebou zase ženy s podobným profesionálním profilem, aby se jaksi upevnily.  (Já upozornil na to, že chlapi kteří se dostanou nahoru politickým protlakem a nejsou si tudíž jisti v odborných kramflekách dělají tohle ale taky, i když samo sebou dřive kádrování nebývalo zrovna podle forem rozkroku. Připomeňme si tady, že socík na téhle strategii stál a s ní padal). 

      No, aby jsme se ale vrátili k ředitelkám.  Jedna naříkala a druhá konejšila a v devět třicet se jejich debata proměnila na schůzi asi osmi lidí v malé kanceláři ředitely č. dvě (můj kutloch je hned vedle, slyším všechno). Jejím neplánovaným ale přirozeným tématem, bylo jak odolávat obrovskému stresu z volby přesvědčeného rasisty, mysoginisty a islamofóba prezidentem Spojených Statů. Jeden z poskoků (muž, kolem čtyřicítky, s šišlavou anglinou, původem odněkud z Latinské Ameriky) přišel s návrhem svolat schůzi stresovaných na odpoledne a pokusit se na ní pozvat psycholožku, kterou ministerstvo zaměstnává jako konzultanta na vyloženě stresové situace, jako jsou alkoholismus, drogy, karban, manželská nevěra, odpolední únava, nemoc domácího zvířete a podobně.  Mimochodem, když pejsek pojde jedná sa o smrt v rodině, za kterou se dostává placené volno a k psycholožce se chodí až potom s posttraumatickým stresem.  Za výtečný nápad dostal poskok od velitelek pochvalu a směrnice jak schůzi organizovat, a to v případě a) že psycholožka bude k dispozici, a b) že psycholožka nebude k dispozici a c) že jedinou volnou místností bude 7-105 kde to páchne dehtem. Z toho se řeč svedla přirozeně na kritiku správy budovy, kterou obě oddělení o zápachu informovaly již před týdnem, bez viditelního efektu. Správa budovy je, jak jste si jistě domysleli, stále ještě pod jhem patriarchátu.  

    Když se ředitelky a jejich skupinoví vedoucí vrátily k tématu, řešilo se jak sepsat pozvánku tak, aby se někdo, necítil k účasti vázán.  Návrh první ředitelky byl, formulovat pozvání tak, že účast se předpokládá pouze u těch kteří opravdu dneska (ve středu 9. listopadu ) trpí a potřebují morální podporu ve svých mukách navozených volbou politické stvůry prezidentem Spojených Států.  Druhá ředitelka na to namítla, že taková formulace by mohla působit dojmem nátlaku na některé lidi v oddělení. Na což první ředitelka odsekla, „I don‘t really give a hoot if his people feel pressured.“  (Mně je ale úplně fuk jestli jeho lidi pociťují nátlak).   Následně se rozvinula debata, ve které bylo slyšet z těch osmi přítomných vesměs ženy, poněvadž  za á,  to dnes tady tak chodí a za bé, jedna z ředitelek byla hrozně naštvaná, což by mohlo mít pro ocásky nemilé důsledky, kdyby tam něco plácli, z čeho by se dalo vyvodit (což, řekněme si na rovinu, ve feministické logice se dá vždycky), že mají nepřátelský postoj k ženám.  Protože mluvily jedna přes druhou, nemám úplně přesnou představu o bodech debaty, ale některé moudře usoudily, že pod nátlakem by se mohly třeba cítit i feministky a feministi, co Kačera nemají v lásce ale podobně nemilují ani Babu Jagu, a přály jí pád z koštěte, třeba protože si za videprezidentku nevzala Elizabethu Warrenovou.  Naštvaná ředitelka, kterou bylo slyšet dobře a nejvíce, ale takovou analýzu odmítala.  Podle ní, když někdo nevolil ježibabu, volil bezejmenného kontumačně, a tudíž, ergo kladívko je zcela v pořádku cítí-li se pod nátlakem přijít na schůzi a demonstrovat nářkem svoji politickou dospělost.  Nokonec udělala za proslovem tečku: „I was only kidding. This is really not about pressuring anyone to fake anything. If they feel pressured, let them feel pressured. That should not be our concern“.  (Já jsem to nemyslela vážně. Tady opravdu nejde o to na někoho tlačit tak aby něco předstíral. Jestli cítí nátlak, tak at‘. To by nám nemělo vadit.)  

               Pozvánku na onu důležitou schůzi jsem nedostal, takže vám ani nepovím kdo tu vadu vyhrál.  Nevím ani jestli se konala: psycholožka možná už byla zamluvena jinde nebo patriarchát už zajistil pach dehtu i v jiných konferenčních sálech.  Nevím, ale nevadí to protože tam brzo končím. Ale to jsem vám už přece říkal.