Ze satirických medíálních kousků minulý týden stojí za (mojí) pozornost dva. První místo si jistě zaslouží Stephen Colbert s hláškami na potrhlou Sáru Palinovou, toho času ("it's-the-Iowa-caucuses-stupid"), v závěsu Kačera.
Skutečně klasický nátěr ! Druhé místo a čestné uznání patří Justinu Raimondovi za zcela nevšední průnik do potrhlého quasi-justičního vyšetřování vraždy Aleksandra Litviněnka britským tribunálem jehož "nálezy" byly zveřejněny minulý čtvrtek. Redaktorská stat' na toto téma se objevila v jeho web časopise antiwar.com pod titulem "Nejbláznivější konspirační teorie ze všech". Justin Raimondo to skutečně "vymákl". Téze na které všechno stojí nebo s kterou vše padá, tedy že Litviněnko byl významným oponentem Kremlu, který musel být likvidován jako nebezpečný škůdce a politický trn v boku Vladimíra Vladimírviče, je - praví Raimondo - směšná. Ovšem, třeba dodat, že Raimondova ironie je jaksi jiný druh humoru, a že ona justiční fraška sama je spíš smutným komentářem na rozpad tradičních britských hodnot. Navíc, je tu možnost, kterou Raimondo nepřipouští, a tím si kazí posudek, a to, že skutečně Lugovoj a Kovtun Litviněnka odpravili. Kdo pročetl referát Vyšetřovací komise Lorda Owena, dojde k závěru, ze Litviněnko byl otráven poloniem 210, a že použitý materiál byl opatřen procesem bombardování vizmutu 209. Bereme-li v úvahu, že tento proces je značkový a že rozbor poukazuje na industriální jaderné podniky v Rusku, pak nelze vyloučit možnost, že Ruský stát byl skutečně pachatelem atentátu. Škoda, že Raimondo tohle odmítá absolutně. Je to možná proto, že se mylně domnívá, že ona pravděpodobnost nějak kazí dojem komise jako hloupé politické šaškárny.
Vtip je v tom, že zde nikdo nezná skutečný motiv k vraždě, a že obět' byla nejenom pochybený charakter ale též dvojí špión. To znamená dvě možnosti: Za prvé, že sám faktický podklad vyšetřování je zastřený, poněvadž předpokládá, že zájmy státu (tedy Velké Británie) jsou v absolutním souladu se skutkovou podstatou činu nebo, za druhé, že tento zájem bude převršen a že špióni za zavřenými dveřmi mluví vždycky pravdu (i za cenu, že skutečnost zájmu státu škodí) . Sokratický háček je tu v tom, že první možnost, tedy souladu, víceméně bere předpoklad jako důkaz věci, a pohybuje se tedy v logicky bludném kruhu. Druhá možnost, že pravda bude trumfovat nad zájmem státu, a že komise obdrží věrohodné a plné infomace o všem co je k věci relevantní - je extrémně naivní, a co více, nedá se (jde-li o státní tajemství) dokázat jinak než komisi ve všem zasvětit. Tím ale - opět háček - komise ztrácí svojí svrchovanost, a nezávislost, a tím i justiční věrohodnost.
Je skutečně smutné, že lord Owen, kdysi významný balkánský usmiřovatel, padl právě do této léčky. Jako zkušený jurista si měl jistě uvědomit, že existují zásadní problémy s komisí podobného druhu, a že k jakýmkoliv závěrům tato dojde budou brány rozumnými lidmi se silnou dávkou skepse. Jeho nařčení Patruševa a Putina jako "pravděpodobných" strůjců atentátu samo hovoří hory o mezích podobného zneužívání justice k politickému manévrování.
