V lavině novinek o rodinném sporu Jean-Marie Le Pen, zakladatel strany Front National (FN) a její dlouholetý předák, měl nejdříve členství ve své straně pozastaveno, pak obnoveno dvěma soudními rozsudky, a nakonec, před několika
dny, zrušeno.
Za persekucí bývalého vedoucího strany, který vedl stranu do druhého kola prezidentských voleb v roce 2002, stojí jeho dcerka Marine, které od táty převzala žezlo před čtyřmi a půl lety, a dovedla FN do čelného postavení mezi politickými stranami ve Francii.
Marine Le Pen je v současné Evropské politice skutečně vzácný zjev kombinace inteligence, disciplinovaných schopností, a charismatu. Má též vytříbený politický čich na to, kde je těžiště v politických problémech a jak je zpracovává ne bureaukratická nebo intelektuální elita, ale voličská ulice. Marine je ambiciózní politička, které nejde o to hovořit za potlačenou nebo přežitou politickou ideologii, a trápit se na politické periférii jako hlas protestu. Ona dobře rozumí, že většina lidí ve Francii chce svoji zemi zpátky, a ona ví jak na to. Ale ona ví také, že pokoušet se o to manýry a praktikami jejího táty výsadkáře by to jistě nešlo. Proč ?
Bohužel, nutno přiznat, že Le Pen starší byl a je nácek s dosti omezenými představami o společnosti, u které dělal politiku „naštvaných“. Jeho nacionalismus je extrémní, nakažený nejen anti-semitismem a rasismem, ale i malichernou, skutečně buranskou, nesnášenlivostí k Francouzům pofranštěných v předešlých pokoleních. V presidenských volbách 2007 mluvil o Nicolasu Sarkozym neustále jako „cizinci“ (l’étranger). Jeho republikanismus byl vždy pochybený. Snaží se rehabilitovat maršála Pétaina a kolaborantství Vichy, odsuzuje válečný londýnský odboj, a Charles de Gaulle je podle něj zrádce, který zaprodal Alžírsko. Stranu FN založil s pučistou Organizace tajné armády (l’OAS), skupiny důstojníků , kteří na vyjednávání s Alžírem o nezávislosti odpověděli povstáním.
Styl Marine se výrazně liší od otce. Přestože v hrubých obrysech její politika následuje tradiční směr FN, tedy nacionalismus, populismus, negativní postoj k Unii a masové imigraci, forma jejího projevu i politický obsah jsou na míle daleko od zavedených tradic. Je to myslím dáno jak vzděláním Marine, tak i jejími charakterovými vlastnostmi. Ze svého povolání právnice rozumí důležitosti mluvit tak, aby obstála před kterýmkoliv soudem, tedy i před soudem veřejného mínění. Ale ona se nepřetvařuje, aby prodávala tátovu extrémní politiku v jakémsi lepším balení, jak to soustavně lepí liberální média. Ona má svojí vlastní představu o světě, která se liší od otcovy. Na rozdíl od něho má především sebedůvěru ve své intelektuální schopnosti, zejména ve svojí schopnost přesvědčovat, a odtud úplně jiný postoj k demokratickému procesu. Nepotřebuje proto ony známé „výbuchy“ jimiž se Jean-Marie proslavil v momentech kdy operoval za hranicemi svých schopností. Navíc má Marine nepředstíraný respekt k demokracii a chápání občanských práv, ve kterém cítím charakterové znaky tolik postrádané v lidské rovině u táty. Jsou to otevřenost a štědrost, ze kterých plyne přirozený odpor k politickému extrémismu. Na druhé straně, tátovu rvavovost a vrozenou drzost, vlastnosti typické pro vůdčí typ, Marine podržela a přidala do svých politických aktiv.
K finále rodinné roztržky v rodině Le Pen došlo letos na jaře, kdy bylo Jean-Marie pozastaveno členství a byl odstaven z funkce čestného prezidenta Front National. Důvodem k tomu byly opakované proslovy jimiž zakladatel strany svévolně ničil politický kapitál své dcery. Je těžké říci jestli jeho sabotáž je jakási dětinská závist k úspěchům a rostoucí prestiži Marine, nebo dementní představa o ní jako zrádce, který jemu, zakladeteli a vedoucímu strany upírá zaslouženou vážnost. V každém případě jeho anti-semitské výroky, obrana Pétaina, a nakonec hrubé útoky na svou dceru jako kormidelníka partaje, vedly k prvně k sankcím a nakonec před několika dny, jeho vyloučení. Je skutečně ironií, že toto se odehrává právě v momentě kdy politický kapitál FN je na zenitu. Překvapivá návštěva Marine Le Pen v Egyptě, při němž se setkala s velkým imámem university al-Azhar Ahmedem al-Tajebem, a koptickým papežem Tawadrosem II. byl mistovský politický tah, a nejen ukázkou dobré vůle a nestrannosti v otázkách vyznání, ale též její schopnost vést dialogy s vrcholnými duchovními představiteli, kterékoliv víry. O něčem podobném se starému pánovi ani nesnilo. Zřejmě mu to vadí.
Odstranění Jean-Marie Le Pena ze scény je skutečně nebezpečným vývojem pro establišment jak v Paříži, tak v Bruselu. S jeho odchodem se totiž nálepka na Front National, jako strana „extrémní pravice“ dost rychle odlepuje. Marine se sice dlouho proti takovému označování „její“ strany ohražovala, a tvrdila, že FN je nyní v pevném politickém středu. Potíž byla ale v tom, že když papá otevřel papulu, svého věrného letce kamikaze, práce šla v niveč. S jeho odchodem není pro extremistickou nálepku vcelku čím argumentovat. Marine si umí s mediálními čoklíky poradit, protože ví kde a jak chtějí kousat. (Viz například zde její demolici jejího nepřátelského protěšku na BBC interview. Všimněte si zejména jak rychle zneškodnila „lži“, že její politika je zaměřená proti muslimům.) Ztráta Le Pena staršího v současné politické krizi Francie a Evropy, představuje další možnosti politického prostoru pro Marine. Proto se elity budou bránit zuby nehty. Dva soudní výroky ve sporu otce a dcery v otázce vyčlenění byly ve prospěch seniora. Nová soudní obžaloba proti Front National je už na cestě.
V čem, že myslím, je příklad Marine Le Pen poučný pro „vlasteneckou“ Evropskou politiku obecně ? Řekl bych že je to zejména v její schopnosit vystříhat se pozic a póz, které charakterizují politiku protestu a tendencí k extrémním výstřelkům a výlevům. Je opravdu zajímavé, že za těch několik let na mediálním výslunní a kritice jejího postoje k muslimům, se stále vyskytuje jen několik málo minimálních prohřešků. V jednom Marine srovnala muslimské zabírání ulic k modlitbám, k nacistické okupaci. To skutečně byla chyba v přirovnání, a ona sama ví, že jí to prostě ujelo. Nic to ale nemění na situaci, že ona přísně odděluje islamistický fundmentalismus od islámu jako víry, a že mnoho muslimů ve Francii jí proto fandí, někdy tajně. Jindy jde o příklad typické zlovolnosti médií, kdy princip věci se překroutí na důkaz o diskriminaci proti muslimské menšině. V jednom případě Marine Le Pen prohlásila, že zákaz vepřového masa ve školních jídelnách odporuje zásadám oddělení státu od církevních organizací. Byl z toho velký skandál na bulvárech, ač skutečně není důvodu proč by se problém nemohl řešit způsobem jakým to dělají mezinárodní aerolinky léta.
Kromě malicherností a vyložených hloupostí nikdo nenachází proti Marine Le Pen nic. Ona nikoho nesnižuje a k současným problémům se staví z tradičních pozic a principů, pro které je ve Francii stále silný konsensus. Žádných řečí o velezradě a osobní útoky od ní neuslyšíte. Její náhled na věc je, že politici jsou lidé a mají právo se mýlit. Já se skutečně někdy bavím, když sleduji diskuse s Marine, a vidím jak zoufale se jí snaží levičáci nachytat v nějaké světoborné politické neřesti, a jak se postupem debaty snižuje jejich doufání v alespoň nějaké přeřeknutí, z něhož by šlo udělat palcový titulek, odhalující profil utajené fašistky. Nic se nevede. Nikdo na ní nemůže, protože se ničím netají.
Z evropských anti-Bruseláků (které znám) se jí v tomhle podobá pouze Nigel Farage. Ten ovšem má jiné ambice, pochybený výběr partnerů a s Marine si neruzumí v celé řadě problémů, mimo jiné ekonomiky. Z ostatních čelných Evropských svobodomyslných politiků je na úrovni Marine snad jen Geert Wilders v Nizozemsku, a ten bohužel má sklony k provokacím, kterých je třeba se vyvarovat, jestliže politik zamýšlí se vážně ucházet o politický střed.
Druhé věci, které jsem si všiml, je schopnost Marine Le Pen zaměřovat se na věci, které jsou opravdu důležité a nechat méně důležité věci bud´ plavat nebo se jich dotýkat jen zlehka a v duchu sekulární rovnoprávnosti. Proto se FN nezapojuje výrazně do akcí katolických organizací, přestože u nich se těší velké podpoře. O kvalitách nového lídra však nejlépe svědčí rostoucí počet židovských voličů, kteří se hlásí k programu strany pod jejím vedením, což hovoří hlasitě o vysoké inteligenci jak francouzské židovské komunity tak Marine Le Pen.
