Liberalismus u primátů druhu homo blbus americanus

Dočetl jsem zajímavou knihu. Byl to přepsaný traktát Susany Jacobyové původně vydaný v roce 2008, zvaný Věk amerického nerozumu. Spisovatelka ho doplnila a aktualizovala na součas Trumpova prezidentsví a přidala podtitulek... 

"v kultuře lží". Jacobyová je z vymírajícího druhu liberálních intelektuálů z východu USA, tedy víceméně New Yorku a Washingtonu, v jejichž smýšlení společenský pokrok byl kdysi slučitelný se zdravým rozumem.  A jistě liberálové v historii byly tou složkou společnosti, která pokrok prosazovala, myslím tedy skutečný progres a ne, jak napsal George Orwell (ve volném překladu), "ten v rozkladu, co vábí masařky na páchnoucí chcíplou kočku u zadních vrátek" .  Ovšem v dešní době i ti vcelku rozumní liberálové mají v mnohém potíže s realitou, protože vidí povětšinou problémy jen z jedné strany.  A přestože Susan Jacobyová vyhmátla dobře mnoho věcí, které ničí Ameriku, její intelektuální tradice a demokratickou politickou kulturu, v mnohém jí prostě chybí portřebné úhly pohledu - odjinud. 

V čem je kámen úrazu? Proč se americká liberální kultura zhroutila do karikatury své dřívější podoby? Proč jí chybí úhly pohledu odjinud? Jak je například možné, že žádný vlivný liberální intelektuál se ostře neohradil proti nesmyslné kampani vyplácet černým Američanům reparace nebo absurdním gramatickým zhovadilostem a výstřelkům genderové politiky na universitních kampusech? Jacobyová se instinktivně vyhýbá skutečným problémům, a ponechává stranou jevy a nové politické šibolety, které jistě patří za hranice rozumného liberálního konsensu.  Něco tak pronikavého, všudypřítomného jako je "politická korektnost" se v knize objevuje jenom ve dvou letmých zmínkách. Poprvé je to v upozornění čtenáře, že tento termín "miluje americká pravice" a používá ho k popisu čehokoliv, co nejsou pravicové hodnoty, a podruhé, snad jako ukázku, na příkladu profesora Summerse, vyhnaného z Harvardu, za názor, že je-li u žen statisticky menší zájem o vědu, pak je to spíš z biologických a ne společenských příčin.  Podle pisatelky, to byli pravicoví lektoři a žurnalisté, kteří Summersův exil měli za příklad barbarské politické korektnosti. Toto je velmi zajímavé, v porovnání s odporem liberálů v padesátých letech k McCarthyismu jako zhoubě společnosti, a jejich sympatie k levičákům, kteří se ocitli na černé listině.  Nebylo to proto, jak McCarthy tvrdil, že v podstatě liberálové byli, "pinko", tedy sami jen levičáci nakažení bolševismem. Ve skutečnosti, mezi těmi opravdovými amerckými komouši, a jejich kruhy, na jedné straně, a liberály z principu, byly propastné rozdíly. To bylo proto, že liberalismus se v té době dokázal definovat tak, že měl jaksi naočkovanou imunitu proti politickému radikalismu z obou stran.

Jacobyová poukazuje na úpadek "middlebrow" kultury, jako jednu z příčin úpadku americké střední třídy samé. Výraz "middlebrow culture" pochází od anglické spisovatelky Virginie Woolfové jako ryze snobská nálepka intelektuálních ambicí amerických polovzdělanců, jejichž zájmovým vrcholem byly populární obrázkové časopisy. Ovšem pro Jacobyovou, "middlebrow" populární osvěta  nepopisuje něco vůbec hanlivého. Čtenářské kluby, časopisy, rádio, Hollywood, i nakonec počátky televize  ztvárňovaly a upevňovaly americký veřejný názor, a osnovaly ho, ne-li jako vždy intelektuálně náročný, tak v podstatě jako rozumný, protože víceméně adaptovaly vědecký a kulturní společenský pokrok na intelektuální prostředky střední třídy. Přitom nějak tyto prostředky úroveň neohraničovaly, jak mylně dovozovala Woolfová.  Navíc tato kultura měla pevné kořeny v tradičních morálních hodnotách, které však Jacobyová, přesvědčením ateistka, dále nedefinuje. 

Autorka má pravdu v tom, že zánik "middlebrow" kultury, respektive její skoro úplná eklipsa nesporně podřadným intelektualním brakem ("junk thought"), pseudovědou a nepřetržitými lživýmí a oblbujícími manipulacemi v médiích, dobře popisuje dnešní Ameriku.  Ovšem popisuje jí nedostatečně. Též nedokáže liberární smýšlení usměrnit a vysvětlit ztrátu schopnosti oddělovat ho od podřadných, i morálně zvrácených, radikálních tendencí zleva. Psaní Jacobyové samo poukazuje na tuto bezbrannost dnešního amerického liberalismu. Jacobyová například přiznává destruktivní vliv moderního radikálního feminismu na akademické púdě ale považuje ho za produkt rozšiřování intelektuálního braku ("junk thought"), který, ona tvrdí, nezná "rasových, politických, nebo genderových hranic".  Těžko věřit, že autorka není obeznámena s historií feminismu a jeho radikálními levicovými tendencemi, které se jasně rýsovaly už v jeho nejrannějšách stádiích před sto padesáti lety.  Že by Susan Jacobyová nevěděla, že od dekády 1960 je radikální feminismus na univerzitách úzce spjat s tím intelektuálně nejubožejším a nejdogmatičtějším levičáctvím? Zcela jistě radikální feminismus vždycky stál na straně nabídky podřadného braku, a nikdy ne jako oběť poptávky po akademickém vzdělání.  Jak může velmi inteligentní a sečtělá Susan Jacobyová předstírat, že si není vědoma, že úpadek amerických liberálních umění (liberal arts) na univerzitách je dílem, absolutně, naprosto a výhradně, levicového anti-intelektualismu?  Roger Ailes, evangelické televizní mise, think-tanky na Potomaku, a Rush Limbaugh v rádiu, nemají na děsivé trosce amerického vysokoškolského učení jakýkoli podíl. Jistěže je jí tohle známo. 

Že krach liberalismu v Americe překrývá a  provází těžký pokles prosperity střední třídy, nelze myslím oddiskutovat.  Takzvaný "neoliberalismus" v ekonomice, se kterým se protrhla hráz s nástupem Ronalda Reagana, nemá ve skutečnosti nic společného s klasickým liberálním laissez-faire přístupem k podnikání, financování a obchodu.  Jeden z posledních, skutečně liberálních politických ekonomů v Americe, John Kenneth Gailbraith, popsal rétoriku volného trhu jako novodobý mýtus, který zdaleka neodpovídá vývoji ekonomie a společnosti, od doby velké urbanizace a industrializace Spojených států, tedy circa od roku 1880. V knize The New Industrial State, vydané v roce 1967 popsal Gailbraith tento vývoj jako jednoznačné a sílící tendence ke koncentraci a monopolizaci trhu ve všech průmyslových odvětvích, dopravy a pronikající do sféry maloobchodu a služeb. Že tyto trendy nebyly výsledkem regulační funkce trhu, ale víceméně z proti-konkurenčních dohod (a později byrokratického manévrování) mezi velkými producenty (a později mezi nimi a vládními organizacemi) je myslím známo. Bylo to v prvním desetiletí tak okaté, že otevřené domluvy  kongres zatrhl (tzv Shermanovým zákonem, z r. 1890).  Ovšem, tím se proces nejen nezastavil ale zesílil. Brzy, každá společnost s velkou účastí na trhu rychle našla způsoby jak zákon pohodlně obejít. Situace se vyhrotila po Druhé světové válce, s příchodem, podle názvu odstupujícího presidenta Eisenhowera, Miltaristicko-industriálního komplexu. Zde se značná část trhu odtrhla úplně od normálního fungování, a stala se  labyrintem zbrojařských lobbyistů, legislatury a byrokratického aparátu Washingtonu. Velké korporace mimo tento komplex též nabývaly na politickém vlivu a v letech sedmdesátých tento vliv se projevil v nové pravicové politické platformě, a nakonec provalil volbou Ronalda Reagana do Bílého domu, a totální dominací monetaristické teorie školy Chicaga a Miltona Friedmana ve formulacích jeho federální hospodářské politiky. Nic na této politice by se dalo popsat jako "liberální". Naopak, mnoho věcí v ní byly zřetelně na kordy s liberalismem a ekonomickými zájmy střední třídy a nejvíc složky "blue collar" (úmyslně neříkám "dělnické třídy", jež v marxistickém pojetí,  jako třída, nikdy v Americe neexistovala) k jejíž přičlenění došlo po válce jako výsledek reforem Nové společenské smlouvy (New Deal) F.D.Roosevelta. Přesto k nějakému politckému odporu k Reaganismu ze strany liberálů nedošlo.  A nejenže liberální kruhy v Demokratické straně nebyly sto čelit rozbíjení a vývozu amerického průmyslu, a absurdní ekonomice založené na krátkodobých finančních spekulacích,  ale většina z nich pravicovou ekonomiku převzala za vlastní.  Clintonova administrace  nebyla od předešlé republikánské k rozeznání. Jediný skutečný odpůrce nových ekonomických manýrů, ministr práce, a liberální politický ekonom Robert Reich z vlády vystoupil.  V roce 1999, Bill Clinton podepsal Modernizační zákon finančních služeb, jímž se rušily federální stanovy Glass-Steagallova zákona z roku 1932, které zabraňovaly bankám kšeftovat s cennými papíry.  Dnes není snad jediného ekonoma, který by popíral, že globální finanční krize v roce 2008 byla přímým důsledkem tohoto démantu v koruně ekonomického "neoliberalismu". 

Jak je to možné? Jak je možné, že prezident, jehož první dekret po nástupu do Bíleho domu se týkal tématu zvaného "gays in the military", nebyl  sto bránit vymoženost, kterou Amerika vykoupila svou nejhorší a nejdelší hospodářskou krizí v historii?  Možné je to proto - možná - že liberálové dneska nejsou vůbec to za co se prohlašují, a místo politiky liberálních zásad provozují seriálně spekulace jak se dostat k veslu a uržet se tam co možná nejdéle. K tomu nepotřebují znát hlas skutečné Ameriky ale brát nazřetel jenom bezedně úchylné nápady nových elit, vybíraných akademickou a mediální nomenklaturou. Vezměte si například opakované tvrzení Nancy Pelosiové, že Trumpova hraniční zeď (s Mexikem) odporuje zakladním morálním zásadám.  Pěkně jí to naservíroval  (jiný bývalý guvernér Arkansasu) Mike Huckabee, když se dozvěděl, že ona sama bydlí v domě za vysokou zdí. Homo blbus americanus, říkám.