Tyto dny si připomínáme úspěšný let Apollo 11 na Měsíc a zpět. Měsíční lety byly geniální a jistě vrcholné dílo americké techniky, kterému se dodnes nikdo ve světě nepřiblížil. I dnes zíráme v němém údivu na zrnitý ampex Neila
Armstronga, sestupujícího z poslední příčky žebříku lunárního modulu na měsíční povrch. I po padesáti letech se to zdá neuvěřitelné.
Uvěřitelné nebo neuvěřitelné, v dnešním pojetí americké historie, věci podstatné jakými jsou vědecký výzkum, raketová technika a technologie, počítačová technika, a organizace komplexních megaprojektů, které zajistily nevídaný úspěch projektu "Apollo" v dobytí měsíce, ustupují rychle do pozadí. Na jejich místo se tlačí známá mediální témata.
Během minulého víkendu, jsem zcela náhodou narazil během dvou hodin na dva televizní rozhovory se spisovatelkou Margot Lee Shetterly, autorkou knihy "Hidden Figures" která vyšla před třermi lety a stala se hitem po jejím ztvárnění Hollywoodem pod stejnojméným názvem. (Český překlad filmu byl "Skrytá čisla", ale titul knihy je zamýšleně dvojsmyslný, buď "Skrytá čísla" nebo "Skryté postavy"). Je to příběh tří (,v knize čtyř,) Afro-američanek zaměstnaných jako tzv. "lidských kompjúterů" v NASA výzkumném centru Langley, ve státě Virginie. Tato funkce existovala před zavedením "sálové" počítací techniky, po čemž se většina těchto osob přeučila na na kompjůterové operátory. Jejich původním úkolem bylo vyřešit rovnice a geometrii balistických drah později data naštípat do děrovacích pásků, jistě funkce k úspěchům kosmických letů velmi potřebná.
Trklo mě až v pondělí, že televizní rozhovory se spisovatelkou (PBS & NBC) se vážou na padesátileté výročí letu Apolla 11. Bylo to ze dvou důvodů. Prvně, v pondělí na důležitou úpravu historie navázala CBS s pořadem o ženách z projektu Apollo 11. a sexismu který tam vytrpěly od mužů opět z odkazem na knihu a film. Za druhé, mě nenapadlo, že zájem o Skrytá Čísla se váže na výročí letu na měsíc, protože film pojednává o době končící letem Johna Glenna, tedy rokem 1962. Ale, samozřejmě, že tohle nikomu nevadí, a proto je film o geniálních černošských matematičkách, bez kterých by se Apollo 11. do Měsíce netrefil, i předmětem jednoho ze segmentů seriálu CNN o Apollu 11.
Film jsem viděl před dvěma lety a opravdu na mě neudělal jakýkoliv dojem. Protože miluju historii a filmy, které věrně historii popisují, vadila mi na Skrytých Číslech spousta věcí. Nejvíc samozřejmě mi nesedělo neslmyslné zveličování úlohy "lidských černých kompjúterek" na projektech jako byly Mercury a Gemini. Za prvé, kompjúterky (ano, většinou ženy, ale většinou "bílé") byly opravdu lidské počítače, tedy i jako stroje, "programované". Jejich práce byla klasifikována jako "subprofesionální". To znamená, že filmové zápletky, ve kterých to mělo vypadat, že na nějaké skutečné kousky vědy přišly ony, a bylo jim to odcizeno sexisticko-rasistickými inženýry kteří nad nimi dohlíželi (jako byla fiktivní postava, kterou ve filmu hraje Jim Parsons), je skutečně mýtické podání prostředí, které zcela odporuje danné kvalifikační hierarchii. Žádná z těch oslavovaných "matematiků", a "vědců" neměla akademicky v matyce víc než bakaláře věd. Proto když se tvrdí, např. že Katherine Johnson vypracovala trajektorii pro let Alana Shepparda, je to historicky nepravda, když se k tomu ihned neuvede, že k výpočtu trajektorií, jako ostatně ke všem kriticky důležitým kalkulacím, byla inženýry dodána úplná metodologie, a že na komplexních výpočtech pracovalo souběžně a samostatně několik kompjúterových týmů. Jejich výsledky podle danných vzorců a vstupních dat byly potom zkoumány odborníky aeronautiky, kteří je kriticky ohodnotili a dál zpracovali na konečný produkt.
Také se filmový scénář (knihu jsem nečetl) zcela minul společenským kontextem doby a specielně prostředím NASA. Ve filmu, vrcholné drama se motá kolem zákazu Afro-američankám z "West Area
Computers" používat záchodků pro bílé, a z toho plynoucí ztráty lidské důstojnosti v době kdy pracovaly v týmu s bílými kolegy protože musely běhat na záchod půl míle daleko i v dešti. Nakonec vedoucí projektu (hraný Kevinem Kostnerem), v klasicky pitomé roli poučeného "bílého zachránce", se do toho sám obuje, ačkoliv ty dlouhé toaletní přestávky ho štvaly víc ze ztráty produktivity jeho týmu. Ceduli nad záchodem strhne, a je po vtákách (,v kině kde jsem to viděl, za potlesku). Každopádně, nic podobného se ve skutečnosti nedělo. Segregace toalet byla v Langley zrušena v roce 1958, tedy před dobou projektu Mercury, a navíc, jak potvrdila sama Katherine Johnson, když byly týmy smíšené, chodily všechny ženy na stejný záchod. Langley je ve Virginii, kde segregace trvala až do let šedesátých, ale na místech jako bylo výzkumné centrum NASA, převládal daleko liberálnější režim federálních úřadů. Takže podobná dramata se v historii nekonala.
Bohužel, zdá se, že americká historie mizí s akcelerací startující rakety. Dnes nemůžeme o ničem v Americké historii mluvit jinak než jako o utlačování té či oné skupiny, nebo v tomto případě bizarní přerozdělení zásluh, a i tak zdánlivě nedotknutelný triumf Ameriky jako byly lety na Měsíc, je stále víc podrobován nesmyslným šiboletům, které vědě a technice nikdy nic nepřinesly.
Příloha: moc hezká satira.
