Je tady víkend před státním svátkem Kanady a tudíž po celé této gigantické zemi jde cena benzínu pět procent hore. To navrch pěti procent zdražení od pondělka z důvodů krize v Perském zálivu. Tak nám to tady aspoň servírujou
zlodějové s pohonnými látkami. Jednou nám náhlé zdražení vysvětlí, podruhé ne. Každopádně je to první dlouhý víkend léta kdy autem jezdí každý, tak nedělejte, že jste se narodili včera. Samozřejmě ovšem, že pravidelné vydírání u benzinových pump na jihovýchod od Aljašky nemá s dnešním vybraným tématem jakoukoliv souvislost (, ač jsem se nějakou najít snažil), proto tedy od této sprosťárny upouštím a vracím se ke stupňujícím se projevům kreténismu v soudobé Americké politice.
Tento týden se konala úvodní televizní debata demokratických kandidátů na prezidentský úřad 2020. Kandidátů bylo celkem dvacet, tak je rozpůlili a debata byla dva večery po sobě, aby na každého toho človíčka došlo, když většinu z nich nikdo v zemi nezná a aby tedy měli možnost udělat ve třech minutách takový dojem, že by divák byl schopen představit si ho nebo jí v Bílém domě jako člověka s přístupem ke knoflíkům, kterými lze zamezit dalšímu trápení na Zemi. Jako. Jeden přes druhého se snažili (nebo snažily) nějak na sebe upoutat pozornost omíláním žvanečků, které jsou na politickém jídelníčku levice servírovány dnes a denně. Protože velké kusy demokratické platformy jsou ale víceméně povinné, snažili se tedy jeden druhého přetrumfnout v zápalu pro věc. Přikrašlovali si k tomu svoje osobité návrhy a nápady. Např. senátorka Warrenová požaduje už nejen federální zdravotní pojištění pro všechny Američany (i nelegální přistěhovalce) ale přímo zákaz soukromé lékařské praxe. Bernie Sanders dostal úžasný nápad (nebo výpadek) změnit ústavu tak aby dovolila vyloučit konzervativce u Nejvyššího soudu, rotací křesel. Ovšem korunu všemu a všem nasadil Julian Castro, bývalý Obamův ministr Bydlení a rozvoje měst. Dva z mých standartních informačních(a zábavných) zdrojů: zleva James Howard Kunstler, a zprava Tucker Carlson měli z toho velkou legrácku. Carlson dal Castra jako úvodní zprávu a přehrával jeho výrok, za který sklidil z publika ovace. Pan Castro se nevyslovil jenom pro ničím neomezený, (a v současnosti vládou nedotovaný ) umělý potrat jako právo žen, ale také jako právo transsexuálů. Ne nevymýšlím si. Je to v odkaze, asi kolem minuty do videa. Jim Kunstler měl jako obvykle krásnou hlášku, tady jako že za předpokladu, že ani v "San Antone" (narážka na San Antonio jako pověstně hnízdo neřesti v Texasu), transsexuál (bio-muž) nemůže otěhotnět, jestli se náhodnou nejedná o "právo na přerušení hysterického těhotenství".
Jestliže tento potrhlý výstup by Julianovi znamenal konec šancím, nebylo by to poprvé, co tento předmět debaty zhatil kandidátský nápor na úřad prezidenta. V republikánských primárkách 2016, pochybené video Carly Fiorinové, ve kterém předhazovala předčasný porod jako pozdní abortus jí vyhnal z kandidatury. Otázkou je samozřejmě proč interrupce, právo na ní, nebo její kontroverzní etika, vzněcují v Americe (, i v Kanadě,) politické vášně, které jsou zcela nepřiměřené, k uvážené, praktické stránce věci a její společenské váze. Navíc, do nedávna utišený status quo v právních otázkách kolem umělého přerušení těhotenství, fungoval celkem bez problémů, tedy bez problémů, které nebyly přímo navozeny snahami posedlých pologramotů zvrátit existující vratký kompromis abortu na jednu nebo druhou stranu extrému.
Vysvětlit fanatikům význam slova kompromis a z něj plynoucí respekt k lidem s jinými názory není jaksi možné. Přestali by být fanatiky, a to prostě nejde. Je možné pouze obrátit se a stejně fanaticky hájit protichůdnou pozici.
Před několika lety jsem měl o tomhle debatu s kamarádkou mé ex, jako ona univerzitně vzdělanou a jako ona katoličkou, jenže víc do katechismu zažraná. Tvrdila mi, že církev již od čtvrtého století stála pevně na pozici, že lidský život začiná početím. Na moje námitky, že antika měla jen matné představy o početí jako takovém, a že převládalo i v křest´anské teologii až do 19. století Aristotelovo učení (upravené Tomášem Akvinským) o "oduševnění plodu" , ke kterému docházelo po osmdesátém dnu těhotenství, mi řekla, že to není pravda. Já na to, at´ si to vyhledá. Nevyhledala, a chtěla se o tom znovu hádat. Řekl jsem jí, že se nehádám o faktech, která se dají lehce najít, jestli člověk hledá opravdové informace. (Exkomunikace z katolické církve za interrupci se datuje od roku 1869 a encykliky papeže Piuse IX. "Apostolicae Sedis Moderationi"). Ale citoval jsem jí tvrzení svého oblíbeného teologa a humoristy G.K. Chestertona (autor Pátera Browna), že "katolicismus je ta nejsprávnější křest´anská církev, protože k sobě přijímá všechna vyznání, i ta morálně nezávadná". Nemusím tedy myslím zdlouhavě vysvětlovat, že těch několik nových "zákonů" na Jihu USA omezujících přístup ženám k bezpečným interrupčním zákrokům v prvním trimestru, a později, jestli opravdu ohrožuje zdraví matky, na mě působí dojmem hloupé zvůle. "Vyhánění plodu" je něco co existovalo od nepaměti, z mnoha důvodů, a žádný morální absolutista nezmění nic na tom, že ženy bud´ těhotenství vítají a nebo si ho nepřejí, ani na tom, co nechtěné mateřství představuje pro rodičku a dítě.
Druhou stranu interrupčních nesmyslů výstižně ilustruje potrhle osnovaná dystopie Margarety Atwoodové "Příběh služebnice". Připomíná mi autorka tak trochu prase Napoleona z Orwellovy "Farmy zvířat", které má plnou hubu zvířecího utrpení a nutnosti revoluce a přitom celý život tyje a nakonec i chcípá v pohodlí. V životě stále obskakované a nehorázně lichocené kanadské feministické sůvy není nic co by dávalo souzvuk nebo alespoň špetku reality její představě o totáči založeném na zotročení ženy k úrovni namátkou impregnovaného skotu.
Přes všechno úsilí definovat interrupci jako prostě ženské právo, jsou i na straně "choice" zřetelné známky posedlosti donucovat a finančně poškozovat odpůrce interrupce (podobně jako odpůrce same-sex marriage). V Novém Mexiku liberální státní kongres chce vydat zákon který by odňal lékařům právo odmítat interrupční zákroky jako otázku svobody svědomí a vyznání. A ta samozřejmě v lékařské profesi existuje a traduje se od Hippokrata a jeho přísahy, jejíž prvním přikázáním bylo a je člověku "neublížit". Nebylo náhodou, že Hippokrates výslovně jmenoval interrupci jako zakázaný zákrok. Samozřejmě, že dnes máme poněkud širší pohled na věc, ale v podstatě zničení embrya před schopností přežít samostatně vně lůna, ač nemůže být soudným člověkem považováno za vraždu, je nicméně zhacením slibu života a proto je s tím třeba zacházet obezřetně.
A myslím, že v celku civilizované země už v interrupci našly bod rovnováhy, tedy v povolení legální interrupce v prvním trimestru, dohodou mezi ženou a lékařem, a později z důvodů zdravotních komplikací, s právní ochranou zárodku po dvaceti týdnech těhotenství. Mám za to, nic že moudřejšího se už nevymyslí, ačkoliv slušně debatovat o tom můžeme dál.
