„Tvórčeskij padchód“, odpvěděl Putin v interview Charlieho Rose (vysílaný na CBS dnes, 27. září) na otázku čeho si na Americe nejvíce cení. V časopise Fortune se sice odpovědi „tvořivému duchu Ameriky“ posmívali, ale to jen proto,
že neruzumějí tomu jak se na Ameriku lidé dívají zvenčí. Silná lidská individua kdekoliv na světě vždycky oceňovala tento aspekt Ameriky bez ohledu na to, co jiného si mysleli o zemi svobodných a domovu statečných. Mnohé lidi Amerika přitahovala i přes to, že měli k americkému způsobu života svoje výhrady. Amerika stále zůstává předobraz svobody a pokroku i dnes kdy mnohé zěmě ji materiálně převyšují, zejména co se týče sociálního zapezpečení. Proto když Putin kritizuje americkou představu o sobě jako „výjimečné zemi“ pro kterou neplatí obecná pravidla světové společnosti neznamená, že neumí oceňovat veliký příspěvěk Ameriky v civilizačním rozvoji lidstva.
Neměli bychom zapomínat, že před tím co Rusko a jeho satelity vzdali myšlenku komunismu, americký kapitalismus z kořene vyvrátil Marxovu ekonomickou teorii, zejména jeho tézi o sebezničení „postupným zbídačováním proletariátu“. Americký kapitalismus se stal vzorem světu v zaměření na co nejširší vnitřní trh a uspokojování potřeb nejširších vrstev obyvatel. A nebyly to prostě jenom základní potřeby. Je nepopíratelné, že Američtí podnikatelé měli na mysli i věci luxusní, k pocitu blahobytu, které v rozvinuté Evropě byly zpřístupněny pouze lidem z vyšších vrstev buržoazie. Patřily k nim zejména vlastnictví moderně vybavených domů, a automobilů. Chruščovovo chvástání před Nixonem na výstavě americké spotřební techniky v Moskvě v roce 1959 (tzv. „kuchyňská debata“) , nemohlo zastřít obdiv i závist, Sověti – téměř všichni i v těch nejvyšších vládnoucích kruzích – k Americe měli, a mnoho Rusů k americké „tvořivosti“ má do dneska.
Ovšem, bohužel, situace se mění a ty nesporné klady Ameriky a její příklad za poslední tři desetiletí silně slábnou. Proč je tomu tak, je složitá věc. Ti ekonomové, ke kterým mám důvěru, se domnívají, že největším problémem Ameriky v poslední době je právě její rozvinutost a vysoká životní úroveň. V době ekonomické globalizace to znamená, že průmyslová výroba i kapitál putují do zemí a regiónů s nižšímí platebními nároky. Též náklady na suroviny se zdvihly tak, že obecně jen obory vysoké techniky, s velkou „přidannou hodnotou“, a vcelku stálým odbytem, představují slib skutečně úspěšného podnikání. Bohužel pro Ameriku, neschopnost udržovat technologické náskoky (zejména v integované elektronice) vedly celkem rychle k vývozu kapacit a růstu hi-tech sektorů za hranicemi USA. Podíl Ameriky na světové produkci proto značně klesá. Za posledních zhruba čtyřicet let HDP proporčně spadl na polovinu. Nejdůležitější část HDP, a spolehlivé měřítko zdraví ekonomie, průmyslová výroba (s HDP multiplikátorem 1.37), také klesla na polovinu, a představuje dnes ne víc než 12% HDP USA. V porovnání Čína má průmyslu proporčně třikrát tolik.
Jiným dnes už celkem nezvratným poukazem na ústup Ameriky z čelného postavení je značně oslabený vnitřní spotřební trh, jehož dynamika snad nejlépe zaručovala trvající prosperitu. Průměrné platy a mzdy stagnují a klesají, opět v důsledku nárustu podílu sužeb v HDP, jejichž jednotková hodnota je daleko nížší než v kvalifikované průmyslové práci. Navíc, (samo-)rozdělovací systém podporuje vysoké platové rozdíly mezi nejvyšší manažérskými kádry a „zbytkem“ pracovních sil. Tím se oslabuje agregát kupní síly nejen momentálně, ale také dlouhodobě, poněvadž značná část investic (této třídy) putuje ven ze země, a tak jednak odebírá prostředky na efektivní rozvoj domácích kapacit, jednak zvyšuje negativní bilanci USA v mezinárodním obchodě. Jestliže ještě před několika lety módní ekonomociké teorie byly v souhlase, že globalizace bude mít blahodárný vliv na oživení stagnující Americké ekonomie, dnes až na malé výjimky se expertům zdá spíš, že klasické chápání hodnoty platí i dnes, a to zejména v analýze deficitů a dluhů. Myslím, že dnešní čínská ekonomika je přesvědčivým důkazem, že David Ricardo platí víc než Milton Friedman.
Jistě ne na posledním místě v hodnocení amerického ekonomického poklesu je finanční deregulace, tedy odstranění zábran finančním podvodům a zhoubným spekulacím. Ke krachu finančních obrů na Wall Street v roce 2008 došlo v přímém důsledku odstranění zabezpečovacích nástrojů, v mnoha případech zavedených již po zhroucení burzy a bankovního kreditu v roce 1929.
Není to snad, že by Amerika někdy (po roce 1880) byla opravdovým modelem lassez-faire ekonomie. Monopolistické tendence se prosazovaly prakticky od zrodu velkoměstké industriální společnosti. John Kenneth Gailbrath v klasické analýze New Industrial State (1967) zevrubně popsal tento důležitý aspekt americké reality. Ale, tím se věc příliš nemění. Až do nedávna, schopnost organizovat nová důležitá průmyslová odvětví existovala bez ohledu na přítomnost kartelů. Dnes je to ale opravdu těžké, protože těžiště zájmu se posunulo a sedí dnes markantně v zóně čiré spekulace, v rychlém obratu, a ukrývání lupu. Na burzu dnes nikdo nechodí za zaručenou hodnotou a bezpečnou investicí. Odvětví jako je farmaceutika jsou dneska zlodějnou ve velkém, které se krmí sprostým vykořist’ováním jak snad existovalo jen za té bájné Marxovy „původní akumulace“. Minulý týden velké zpravodajské sítě (CBS\ ABC) našly senzační případ, když nový majitel farma patentu starého šedesát dva let, a jeho monopolní producent, zvýšil cenu pilulky z jednoho dne na druhý z $13.50 na $750. Je to nějaký Albánec (druhé generace – ti jsou obyčejně horší), který se to ještě snažil ospravedlňovat (zde). Pokud takovéhle nápady nepovedou k opravdu účinným sankcím pak se nic na upadání Ameriky nezmění. A nemělo by se to zastavit u nějakého vyšinutého trpaslíka. Ta pilulka má náklady (dle odkazu shora) kolem jednoho dolaru. I těch $13.50 je tedy nestydaté vydírání. Rozumné poměry mezi skutečnými náklady a ziskem by měly být věcí zdravého amerického rozumu, ke kterému od doby Franklina Delano Roosevelta patří i regulace kde je jí třeba, zde v případě monopolního vlastnictví patentu.
