Tak číst bys chtěl, ... ti říkám

Před týdnem Česká obchodní inspekce zveřejnila své úspěchy v tažení za dodržování zákazu prodeje. Byl totiž státní svátek první kategorie.

O svátcích druhé kategorie mohou zaměstnanci větších obchodů do práce.

Čekal jsem nějaké reakci politiků nebo občanů…. A nic! Proč?

ČOIka nepokutovala žádná nákupní centra, která by těžila ze zvýšeného zájmu zákazníků a lákala na levnější máslo. Na odměny zaměstnanců ČOIky letos 28. října museli přispět majitelé takových závadných obchodů jako např. antikvariát. Také vás děsí představa, že si někdo o státním svátku jde koupit knihu? Nejste náhodou zákonodárce nebo poslušný pejsek, pardon úředníček? Bohužel z nereakce lidí vyplývá, že jsme si zvykli, že ovce mají sedět doma a odpočívat. Bylo to nařízeno, tak jaké pak štráchy. Asi nejsem normální, mi totiž nákup v antikvariátu o státním svátku, když se majitel rozhodl jej oslavit ve společnosti svých zákazníků, jako zásadní vada charakteru nepřijde.

Dobrá, jednoduchá otázka – skutečně je antikvariát tak závadný, že nesmí mít otevřeno? Původní myšlenka byla zavřít sběrny a možná zastavárny, tj. obchody s použitým zbožím (často zneužívané zloději a ti si chudinky potřebují alespoň o státním svátku odpočinout). Ale přijde aktivní úředníček, zaměstnanec státu placený z našich daní, a rozhodne se pokutovat prodejnu s použitými knihami. Proč? Protože může.

Nechci řešit, že zákaz prodeje zákonem je hloupost. O tom má rozhodovat občan a ne poslanec, kterého ve sprše něco náhodou napadlo, když se ohnul pro upadlé mýdlo. Podstatou je, zda se dá v České republice ještě žít.

Patříme zatím mezi nejsvobodnější země. Použil jsem slovo svoboda. To je takový neuchopitelný pojem (pro mnohé demagogie). Každý si pod svobodou představí něco jiného. Ale je přeci fajn si právě teď říci, že napíšu článek a mohu jej zveřejnit a nic se mi nestane. Je přeci fajn, že si mohu sednout do auta a zajet si nakoupit, co jsem přes pracovní týden nestihl. Je fajn sám se rozhodnout co si obléknu. Je fajn, že si mohu nalít skleničku vína či jiného alkoholu. Je fajn, že si kuřák může zapálit. Je skvělé, když si mohu zajít koupit nějaký knižní skvost, který lze pořídit jen v antikvariátu..atd. Jsou státy, kde to nejde. Když zaslechnete zprávu o odstranění kříže z veřejné budovy, protože se někomu nelíbí, že si nesmí kuřák zapálit na ulici, že si ženy nemohou obléknout šaty, které se jim líbí, podivíte se a možná si řeknete, jak je skvělé žít v Česku.

Jenomže každý dobrodárce má svou mantru – chce lepší život. A co je lepší život podle dobrodárce? Takový, který právě a jen jemu vyhovuje. Takže dobrodárci se nelíbí, že lidé o svátcích nesedí doma – zakážou otevřít obchody. Nelíbí se jim, že v tom nejhorším pajzlíku se kouří – zakážou kouření v hospodách. Nelíbí se jim, že si lidé jen tak pijí pivo na ulici – zakážou to. Dobrodárkyně má křivé nohy, nemůže nosit krátké sukně – tak je zakáže všem.

Zatím se u nás žít dá, ale postupně a plíživě se zařazujeme po bok těch států, jejichž nařízením a regulím se smějeme. Zbavme se dobrodárců a žijme podle sebe, respektujme soukromí a volbu druhých. To se nám to potom bude skvěle žít.