Minulý týden mi pípla na telefonu sms. Text byl stručný a jasný. Mám přijet, mají zlato. Neváhal jsem ani minutu, abych svůj příjezd, mému dlouholetému příteli potvrdil. Byl jsem v minulosti u zlatokopů hned několikrát (viz.odkazy pod článkem), ale tentokrát se mělo jednat o místo, kde jsem nikdy v minulosti nebyl. O to víc jsem se těšil.
Skutečnost je taková, že vlastně ani nevím, jak to s tím kopáním (po právní stránce) vlastně je. Nikdo mi neřekl na sto procent, jestli to je, a nebo není, legální. Jedno je jisté. Jsou provincie, kde se kopat nesmí. To ještě neznamená, že se tam potají nekope. Ovšem tam se jedná o skutečně velké riziko, a neznám více jak dva lidi, kteří tak činní.
V den D sedám na motorku vyzbrojen pouze pláštěnkou, baterkou, fotoaparátem a mobilem. Většinou mi tato kombinace bez větších problémů na několik dní stačí. Jenže jsem si nějak neuvědomil, že jedu do lesa, a tam není elektrika. Hned po prvním dnu se mi vybil Iphone (neustále a marně vyhledával síť operátora), a druhý den došla šťáva i v baterce ve foťáku - nesmím používal Live View! Pláštěnku jsem společně s baterkou pro jistitu zapoměl pod sedadlem motorky, která byla zaparkována minimálně 14 km od tábora.
Takže jsem druhý den navečer, neměl kromě promáčených kalhot a košile, vůbec nic.
Tábor leží vysoko v kopcích, a vyškrábat se k němu zpola prosekanými cestičkami, lze jen s velkými obtížemi. Cestu komplikují další záludnosti. Mimochodem díky nim jsem pochopil, že tady neměl Američan sebemenší šanci. Zlatokopové prosekávají v džungli falešné cestičky, které se všelijak klikatí, ale nekončí nikde. Tenhle počin má za úkol oklamat, a především oslabit/vysílit, přístup nepovolaným osobám. Je proto naprosto nezbytné znát předem domluvené značky. Ty se pochopitelně liší na každé cestě, ale pro příklad se zmíním o jedné konkrétní - nalomená větvička doleva, znamená jít rovně. Je to docela dobrodrůžo, a člověku se vybaví hry z pionýrského tábora. Za další mají hledači zlata na cestách vytvořený primitivní (ale naprosto funkční) zabezpečovací systém. Jedná se o růžně napružené klacky atd. Jsem přesvědčený o tom, že bez toho aby o tom povolaní věděli, se k nim nikdo jen tak snadno nedostane. Všechna tato opatření mají dva společné jmenovatele - zloděje a vojenskou policii. Ano, zloději jsou největší hrozbou. Nejedná se však o drobné zlodějíčky, nýbrž o ozbrojené a velmi dobře organizované skupiny. Nemám nikterak ověřené, ale podle vyprávění, zná drtivá většina zlatokopů několik jedinců, kteří zmizeli beze stopy. Faktem je, že šance najít někoho v džungli, se prakticky rovná nule.
Jde o hodně - jde o zlato.
Pozn. Zrovna včera večer v TV zprávách říkali, že ve zlatnictví ležícím přímo u hlavní silnice čtvrtmilionového města Thai Nguyen, mačetami rozsekala neznámá skupina celou rodinu, protože jim nechtěli prozradit kde mají ukryté peníze a zlato.
Z toho plyne jediné. Opatrnosti je více než potřeba!
Tolik v krátkosti na vysvětlení k otázce bezpečnosti.
Jak se získává zlato.
Odpověď je velmi jednoduchá. Kopat, hledat, a zase kopat. Vytěžené kameny odnosit na místo kde se rozdrtí na prach, který se následně proplachuje vodou - každý zná rýžování.
Tak jednoduché to ale určitě není. Zaprvé je potřeba znát dokonale krajinu, a umět v ní číst. Nevěřil bych jaké drobnosti hrají roli. Zadruhé koupit, respektive dlouhodobě pronajmout, daný pozemek. No a nakonec zatřetí mít to hlavní - štěstí.
Podobně jako kdekoliv jinde na světě, tak i tady platí, že málokdo z nich opravdu zbohatne. Bohatnou pouze ti, kteří na tom mají nejmenší podíl - překupníci a zlatníci. To jsou ti pánové co jezdí v Rolls Royce, a kteří mají svoje puncovny a výrobny šperků v centrech všech větších měst.
Ti co kopají, žijí naopak velmi skromně. Nikoho z nás by ani ve snu nenapadlo, že onen člověk má v kapse třeba půl kilovou hrudku zlata. Viděl jsem to několikrát na vlastní oči, ale nikdy jsem nefotil. Nikdy nikdo neví, komu se dostane snímek do ruky, a důsledek může být velice rychle podobný výše uvedené poznámce.
Bohužel jsem měl smůlu na počasí. Od prvního dne večer bez přestání lilo jako z konve. Tábor se díky vodě proměnil v dokonalou a nedobytnou pevnost. Nešlo sestoupit dolů, a už vůbec nešlo vystoupat do tábora. Dlouhé čekání s dalšími deseti lidmi pod plachtou, která nemá více jak několik málo metrů čtverečních, promáčený na kost a obsypaný komáry, lze krátit různě. Zvolili jsme cestu rýžové vodky. Takže jsme pili, jedli, spali, a zase pili.
Nicméně i deštivé počasí má svoje pozitiva. Už jen samotné setkání s tak zajímavými lidmi. S těmi, kteří ve většině případů nepoznali nic jiného než život v džungli, a kteří nebyli mnohdy dál než v provizorním koloniálu pod kopcem u příjezdové cesty. Jejich znalost přírody, a vše s ní spojené, je obdivuhodná. A nejde jen o setkání a dozvídání se nových věcí. Z osobního pohledu vidím pro sebe velký přínos v dalších věcech, které jsem nikdy neuměl, a nebo dávno zapomněl. Konkrétně mám namysli dvě. Umět žít sám se sebou, a otázku sebekontroly/sebeovládání. Bez těchto dvou věcí, nemá dle mého názoru, v Asii člověk šanci. Obojí se dá cvičit bohužel pouze v napjatých, a mnohdy žalostně zoufalých situacích. Věřím tomu, že právě díky těmto zkušenostem získá člověk zdravější pohled na svět, a zároveň pozná nové hodnoty a priority. Tohle však už svádí k fylozofování, a o tom tenhle článek rozhodně neměl být :).
Na závěr snad jediné. Bylo to super a velmi poučné.
Těším se, až si budu moci pobyt na tomto (nebo podobném) místě, zopakovat. Pokud bude zájem z Vaší strany, tak třeba s někým z Vás. :)
Článek se všemi fotografiemi (správně se zobrazujícími včetně popisků), si můžete přečíst na www. vietnamtravel.cz
