Lunární Nový Rok je možná tím nevětším vietnamským svátkem. V tomto období se podobně jako u nás vše točí pouze jen kolem něj. Počínaje přípravami různých pokrmů, náboženskými obřady a konče hodováním. Vůbec poprvé jsem prožili ony dny v kruhu rodinném. Co všechno to obnášelo, se pokusím popsat v dnešním příspěvku.
Pro sepsání tohoto příspěvku jsem si raději nechal časový odstup. To proto, abych byl co možná nejobjektivnější. Neříkám, že se můj pohled za tu dobu nějak diametrálně změnil, ale možná přeci trochu ano.
Když to zjednoduším, tak Lunární Nový Rok, nebo-li Tet (psal jsem o něm několikrát viz. link) je svátkem pohyblivým, a podobně jako u nás velikonoce se jeho přesné datum odvíjí od fáze měsíce. Každý rok je v jednom ze dvanácti znamení. Skončil nám tedy rok hada (2013) a rok letošní bude ve znamení koně. Kůň by měl být po všech stránkách rokem úspěšným. Chci tomu věřit. Avšak bude-li tomu skutečně tak, ukáže čas. V neposlední řadě je dobré připomenout, že jeho letošní datum připadlo na poslední lednový den.
Ve Vietnamu jsem zažil nových roků hned několik, ale vůbec poprvé jsem svátky prožil tzv. naplno v kruhu rodinném. Zeptáte-li se mi zda je v tom nějaký rozdíl, odpovím bez váhání jedním slovem.
Obrovský.
Skutečně se nedá porovnávat s tím, vnímá-li tento nejdůležitější svátek člověk z povzdálí. První rok jsem byl sám, a pokud si dobře vzpomínám, jediné co mi Nový Rok připomínalo bylo zvýšení cen a všudypřítomné kvetoucí větve a stromky mandarinek (podobně jako u nás vánoční stromeček). Další roky jsem prožil svátky buď pracovně, případně někde v turistické destinaci. Jednou dokonce v pohodlí přímořského resortu. Nic na tom nemění fakt, že jsem byl tou dobou ženatý a na jeden - dva dny jsem se domů podíval. Na letošek jsem si naplánoval pracovní volno s tím, že strávím oněch pět dnů v kruhu rodinném a ve společnosti nejbližších.
To se mi do puntíku splnilo.
Dneska už vím, že příští rok udělám všechno proto, abych se vrátil do starých kolejí předešlých let. Moje naivní představa při srovnání s atmosférou našich vánočních svátků vzala za své ještě dříve, než vůbec Nový rok oficiálně začal. Přesněji tři dny předem. V době kdy k nám domů začali najíždět famílie dalších členů rodiny.
Není jich sice mnoho, ale pokud se vše vynásobí číslem tři až čtyři, dostaneme se na přímo vražednou sumu sedmnácti osob. Přesně tolik nás nakonec bylo. Těm z vás, kteří u nás doma byli, nemusím nic vysvětlovat. Pro vás zbývající je potřeba připomenout, že krom jedné místnosti o velikosti dvaceti metrů čtverečných plus dvě komůrky po 3x3 m, moc místa na soukromí nezbývalo. Aby byl výčet úplný, chybí dodat se čtyřmi postelemi a šesti motorkami.
Přesněji řečeno, soukromí nebylo žádné!
Další dny k tomu počtu sedmnácti osob přibývali další hosté, jejichž počet se neustále měnil. Naštěstí na přespání se ani jednou počet nenavýšil. Jako správný Evropan jsem zahájil ofenzívu ve formě protestů. Nehodlal jsem se smířit s tím, že budu sdílet lůžko s dalšími. Tato strategie mi vydržela do prvního podvečera. Na výběr jsem měl ze dvou možností. Buď budu spát v autě, a nebo se podřídím. Vzhledem k tomu, že noční teploty se pohybovaly jen pár stupňů nad nulou, bylo rychle rozhodnuto.
Následujících šest nocí jsem spal se švagry.
Pokud bych měl ve stručnosti popsat jak probíhají sváteční dny, tak bych byl rychle hotový - jeden jako druhý. Aby to nebylo tak strohé, pokusím se trochu přiblížit některé detaily. Upozorňuji že budu psát o situaci u nás v rodině. Na druhou stranu dal bych ruku do ohně za to, že jinde to bude takměř na chlup stejné.
První den se vařil Bánh chưng, na který jsem mimochodem celý předchozí týden s mačetou připravoval palivo - viz foto. Tenhle den byl při zpětném pohledu druhý nejhorší. Při přípravě tohoto pokrmu byl všude neskutečný bordel. Do toho všeho se pletli děti a z kuchyně se do třech hodin ranních valil štiplavý kouř. Ještě dneska odkapává z trámů v kuchyni černý dehet.
Bánh chưng byl uvařený a následující dny, jak jsem pevně doufal, měla přijít sváteční pohoda. Z pohledu manželky (a bohužel i dcery) přišla.
Z mého pohledu rozhodně ne!
Následovalo stále to samé. Příprava na oběd, oběd samotný, spánek, příprava na večeři, večeře, spánek. Abych byl objektivní, tak se tento stereotyp prokládal různými obřady a již jednou zmíněnými návštěvami.
Je docela unavující, když neexistuje místo kde by mohl být člověk alespoň na minutu sám. Případně aby po něm někdo něco na chvilku nechtěl. Když už to vypadalo, že by mohl být klid, přišlo na řadu šest dětí s věkovým průměrem do tří let.
Co víc si člověk může přát.
Nepamatuji si přesné datum dne kdy přišla drobná změna, kterou jsem zpočátku bral jako milé zpestření. Měli jsme jet navštívit několik málo známých a popřát jim to, co se přeje i u nás - štěstí, zdraví a peníze. Bylo krásné slunečné ráno s příjemnými 25°C. Nachystal jsem si foťáky a těšil se na zábavu. Pokud ovšem člověk potřebuje dostat do sedmimístného auta šestnáct osob (táta zůstal doma) je každý kubický centimetr drahý. Foto technika musela zůstat doma! Postavil jsem se opět proti všem. Odmítl jsem odjet alespoň s částí mé výbavy. Vyhrál jsem, ale nebýt toho že se jednalo o odolnou a "nezničitelnou" 1D řadu, tak by byl dnes můj "photographic equipment" na polovičním stavu.
Velký problém Vietnamců spočívá v tom, že si nedovedou v hlavě srovnat jednoduché pravidlo - auto se nikdy nerovná motorka. To znamená, že kde se dá projet na motorce, tam se nemusí dát pokaždé projet autem. Lépe řečeno v drtivé většině případů se tam vůbec nedá projet autem. Kdyby tohle pochopili, nemuseli jsme např. projíždět lomem černého uhlí, stejně tak jsme nemuseli couvat tři sta metrů dva a půl metru širokou uličkou mezi domy apod.
Jedna návštěva střídala druhou. Kolikrát jsem se nestačil ani rozkoukat, a jeli jsme dál. Zjišťování otázek typu jaký je náš příbuzenský vztah, jsem vzdal při třetí návštěvě. Pochopil jsem, že nemá pražádný smysl zabývat se takovými maličkosti. V rodině tátovo sestry jsme se na hodinu zdrželi na oběd, a maratón mohl pokračovat. Občas jsem se celkem bavil. Například v jednom domě ve kterém seděli na rohožích odděleně dvě skupiny osob. Nezávisle se bavili a našemu příjezdu nevěnovali vůbec žádnou pozornost. Vytvořili jsme třetí skupinu a věnovali se tomu co jinde - cucali bonbony loupali semínka a popíjeli čaj (pozn. tohle je nejčastější praktika návštěv). Bylo to divné. Nikdo nás nevítal, nikdo si nechtěl připíjet. Důvod byl jednoduchý. Majitele domu odjeli stejně jako mi na povinné kolečko po příbuzných. Po nějakých deseti minutách odjela první skupinka návštěvníků, a po chvíli i druhá. Seděli jsme v domě sami. Faktem je že ne nadlouho, protože najeli nový hosté. Dopili jsme čaj, dokouřili cigaretu, a pak udělali to samé jako dvě návštěvy před námi. Nasedli do auta a odjeli. Nedovedu pochopit, že se nad touto praktikou nikdo kromě mě nepozastavil.
Asi je to normální.
Abych to zkrátil, návštěv bylo celkem devatenáct. Pokud se k teplému počasí připočítá minimálně stejný počet přípitků půl kila bonbonů a kilo všemožných semínek, kterých mám mimochodem do dneška plné auto (osazenstvu nestačilo pojídat je po návštěvách), jsem byl v osm navečer po příjezdu domů upřímně rád, že to mám za sebou. Návštěvy sice byly za námi, nicméně největší večeře svátků před námi. To znamenalo jediné - počáteční obřad, hrozně moc jídla, a ještě více vodky.
Poslední den jsem společně s manželkou odvezl oba bratry s rodinami domů. Při té příležitosti jsme navštívili hned několik pagod a dva kláštery. K mojí maximální spokojenosti jsme výlet zakončili velice příjemně. Nejdříve v žabí restauraci a následně večerní návštěvou Hanoje. Lili byla poprvé v obchoďáku na jezdících schodech, a dostala svoje první kolo. :)
Celý článek včetně fotografií s dalšími články a fotkamy najdete na www.vietnamtravel.cz
