Počátkem 90. let pronesl písničkář Dědeček zvláštní přání : "Vraťte nám nepřítele!" Jakkoliv se může zdát tento výkřik podivný, měl svoji logiku.
V totalitní době bylo vše naprosto jasné. Byli tady oni a my. Byla tu vládnoucí strana, její přicmrdovači a proti ní více či méně bojující či aspoň brblající část společnosti. Jasná věc . To se v prvních polistopadových letech změnilo. Komunisti šli od válu (alespoň to tak vypadalo) a všichni byli pro OF, všichni fandili jednomu hnutí bez stran, jak si tehdy naivně přál Venda.
Vydržet to dlouho nemohlo, což brzy pochopil druhý Venda a založil stranu, další pak následovaly jak houby po dešti. Nastalo normální politické soupeření, které se až na mírné excesy dalo brát jako zdravé demokratické válčení o vliv a vládu nad zemí.
Ten pravý nepřítel však měl přijít až po třiceti letech. V roce 2020. Příchodem pandemie covidu se společnost rozdělila opět na dva tábory. Napříč politickými stranami. Jsme společnost, která nepřítele prostě potřebuje. Jasného, nad kterým není třeba přemýšlet. Buď jsi tady nebo tam. Jedna strana má covid za menší či větší chřipku proti které se nebojuje a je součástí lidských osudů, za nemoc, která prostě někoho zkosí, někomu neublíží a která tu s námi bude. Druhá strana je naopak přesvědčena, že se bojovat má i za cenu omezení kvality života osobního i společenského. Jedni ohrožují druhé.
Nebudu se snažit vykládat který z obou táborů je ten správný. To je každého věc. Pravdou je, že ač mě všelijaké omezení točí jako každého normálního smrtelníka, věřím, že se covid porazit dá stejně jako všechny nemoce, kterých jsme se už zbavili. Dokonce chápu i to, že virus se přenáší kontaktem a logicky jednou z obran je ty kontakty omezit. Ale třeba se mýlím, žejo.
Kromě zdravotních potíží ale přinesl covid ještě něco jiného. Zlobu, zášť, nenávist. A neustále se to stupňuje. Lidé začínají být mezi sebou agresivní. Letitá přátelství jdou kvůli nějakému covidu do kopru. To, jestli nosím roušku nebo ne, jestli jedu tleskat na Staromák či nikoliv, jestli se nechám očkovat nebo nenechám rozdělilo společnost nekompromisně. Jedni napadají druhé za to, že jsou přesvědčeni, že je ohrožují na životě a zdraví, ti druzí zase napadají ty první, že podporují omezování společnosti a likvidují jim dosud zaručené svobody a výhody moderní společnosti. Je to tak, jsme asi první generace v historii, co nezažily války, devastující nemoce nebo hladomory. Neumíme a hlavně nechceme nic takového připustit, na zprávy z celého světa o válkách a katastrofách prezentovaných v médiích koukáme s vlažným pocitem diváka akčního filmu.
Covid je fenomén. Společenský. Nastává další fáze. Očkování. Ačkoliv je deklarováno jako dobrovolné (doufám, že i zůstane), oba tábory už začínají s útoky kdo je větší ovce a kdo hlupák. Pane Dědečku, nepřítel je navrácen. Ovšem nejsem si jist, jestli zrovna takového jste si přál.
