Toho se měl dožít Ukrajinec Brežněv

Stala se nám zvláštní věc. Ještě před pár měsíci byly UKáčka, jak se říká Ukrajincům, synonymem pro gastarbeitra ve špinavých montérkách, pracujícího povětšinou na černo jako dlaždič nebo schovaný zedník v útrobách nějaké stavby, případně pro vymahače výpalného prosperujících barů či výkonného pracovníka vyděračských gangů. Dnes už ne. Dnes je Ukrajinec hrdinný bojovník za demokracii a svobodu, náš takřka bratr. Copak se to stalo?

Podle mě nic. Jen si politici mocných zemí rozehrály špinavou hru o sféru vlivu . Mediální masáž se rozjela na plné obrátky a stejně, jako se nesmí říct, že Rom je zloděj, nesmí se stejně tak říct, že Ukrajinec je fašista a zločinec. V prvním případě jste rázem rasista a v druhém ortodoxní bolševik milující Kreml.
Po násilném převzetí moci v Kyjevě, které osobně na místě podpořili i hrdinové naší doby a vyznavači demokracie včele s Karlem Schwarzenbergem, a ustanovení samozvané, západem uznané, vlády se pochlapil i obležený Parlament, ve kterém vládní poslanci obouruč odhlasovali zákon omezující menšiny a další, který ruší ruský jazyk jako úřední. Ruská většina Autonomní republiky Krym dostala z pochopitelných důvodů strach Vzhledem k tomu, jak „demokraticky“ členové Parlamentu fackují v jejich kancelářích ředitele státní televize nebo prokurátory , se není čemu divit. Požádali tedy o ochranu Ruska a bylo zle. (Tady stojí za připomenutí a k porovnání například invazi amerických námořních vojsk do Grenady v roce 1983, kdy po tamní změně režimu neváhaly zemi vojenské námořní síly USA anektovat s odůvodněním, že mají obavy o bezpečí svých studentů medicíny. Tehdy svět tleskal. Hm.) Stejné obavy z nacionalistických útoků mají ostatně i Volynští Češi, kteří opakovaně žádají ČR o pomoc a umožnění odchodu z Ukrajiny. Ty jsme však schopni ignorovat nebo i obětovat než abychom přiznali, že jim v „nové“ Ukrajině něco hrozí. Mají smolíka.
Právo na sebeurčení. Větička ohebná jak proutek. Na Krym by se dalo dívat jinak, nebýt uznání Kosova (ve kterém jsme patřili horlivě mezi první). Tehdy v tom případě nebylo třeba dokonce ani referenda. Na Krymu se referendu nedalo zabránit, tak se alespoň zpochybnilo. Z lidí, co se byli na vlastní oči přesvědčit, jestli se „volí pod samopaly“ se udělali málem vlastizrádci aniž by někoho zajímalo, co tam viděli.
Množí se diskuze a pamětníci vzpomínají na to, jak nás okupovali Rusáci. Antiruská kampaň na plné obrátky. Srovnání roku 1968 a dnešního Krymu však kulhá na obě nohy. Především v tom, že Československo nebylo nikdy v minulosti Sovětským územím a na jeho území nežila většina rusky mluvících obyvatel. Vůle krymských obyvatel byla vyjádřena ve zmiňovaném referendu, u nás by dopadlo v ještě větších procentech opačně. Na rozdíl od ČSSR byla podle dohody na Krymu ruská základna s desítkami tisíc vojáků, při obsazení tam nedošlo k výstřelu. Neviděli jsme tam žádné vzepření , žádné masové demonstrace jako u nás, žádní mrtví, žádní ranění, žádné vrhání pod tanky, žádné protestní upalování…..
Málokdo si ale také uvědomí, že nás okupoval Sovětský svaz z rozhodnutí Leonida Iljiče Brežněva. Tedy i Ukrajinci. Málokdo si uvědomí, že jeden z obdivovaných vůdců Majdanu Vitalij Kličko u nás jako dítě strávil pět let spolu se svým otcem, důstojníkem okupačního vojska. Málokdo si při vzpomínce na okupaci uvědomí, že Brežněv byl Ukrajinec. Že představitelé Říše zla byl lepenec národností kterým se říkalo Rusáci, potažmo Rusové a přitom Stalin byl Gruzínec, Berija byl z Abcházie a Trockij se narodil v Ukrajinském Kirivogradu.
Od svého narození žiju ve městě, kde sídlila velká okupační armáda. Přes dvacet let jsem potkával na ulicích po fialkách nasmrděné manželky lampasáků v kožichu se zlatými zuby v hubě, důstojníky v civilu - v teplácích s pruhy a rolákem pod saky, holčičky s culíky a ve školní uniformě nesoucí cihlu žitného chleba zabalenou v novinách, obrovské náklaďáky s nápisem OGNEOPASNO, musel jsem snášet pohled na gruzavíky před komandaturou na náměstí, dívat se na okna polepená novinami Izvěstija místo záclon a sušené kapry lovené granátem na prádelních šňůrách balkonů jejich bytů pro tři rodiny s dveřmi na petlici, poslouchal jsem po nocích trubku, zpěv a dupot vojáků z kasárenského buzeráku, kteří čekali až nácvik skončí a budou se moci vystřídat na posteli, v jedenáct večer řev sáňkujících dětí zvyklých na bělije noči. Nikdo mě nemůže obvinit z lásky k Sovětskému Svazu. Naopak jsem byl rád když odešli a když skončila studená válka. Nikdo při tom nedocenil úlohu Ruska při rozpadu SSSR, obrovské země s mnoha národy a raketovými základnami. Co všechno se mohlo stát a nestalo. Proč se tedy stále dráždí velký medvěd vojenskými cvičeními v Pobaltí, proč se opět přemýšlí o výstavbě „protiteroristického“ radaru, proč si opět mnou ruce zbrojařské lobby a politici navrhují navýšení výdajů na zbrojení, dokonce i u nás?
Situace na Krymu je nevratná a ví to i chytrá Merkelová. Přesto se vymýšlí sankce, které nebudou bolet vyžrané politiky ale v důsledku postihnou nás, občany. Stačí, aby Rusko sankce opětovalo a otočilo se více na Čínu. Nacionalistickou Ukrajinu před ekonomickým krachem s militantními představiteli přijmeme do své náruče a přitom bychom měli děkovat Rusku, že Tymošenkové nenechalo atomové zbraně.
Náš „osvoboditel“ Ukrajinec Brežněv si lásku u nás nezískal ani když dlouhé roky častoval francouzskými hudlany všemožné dědky z UV KSČ. Dnes, v mediálním opojení že Ukrajinec je víc než Rus, by se jí možná dočkal. Stačilo by se postavit na majdanskou tribunu.