„Ruské aktivistky Marija Aljochinová a Naděžda Tolokonnikovová už nejsou členkami punkové kapely Pussy Riot. Jejich současné aktivity se prý rozcházejí s původní myšlenkou skupiny. Zbylé členky kapely to oznámily na internetu“
Punk je životní postoj. Provokace. Protest. Nepostradatelnou součástí hnutí punk je jeho hudba a jeho nejhlasitějšími tribuny jsou punkové kapely.
Vznik punku se datuje k počátku 70-tých let a za jeho zakladatele se považují američtí Ramones. Největší boom ale zaznamenal na Britských ostrovech a stal se jakousi kolébkou, v případě punku by bylo asi lepší říct hnízdem, celé této povětšinou šokující kultury. Hlavní myšlenkou punku je provokace a od toho je odvislý způsob oblékání, účes, způsob vyjadřování. Má blízko k anarchizmu, bojuje proti konvencím,- ismům, globalizaci, militarizaci, komerci…
Hudba punkových kapel nebývá nijak složitá – vrací se k rock´n ´rollovým základům, muzikanti jsou rádi za pár akordů které ovládají a zpěv je syrově amatérský. Má to však své „kouzlo“ a slouží především k podtrhnutí sdělovaného textu. A o ten tu jde. (Zatímco ve světě se muzikanti rekrutují převážně z dělnické mládeže, my musíme být jako vždy něco "extra", takže mezi nimi najdeme plno vysokoškoláků. Zvláštní sortou jsou inženýři stavaři jako například hoši z Visacích zámků nebo Lou Fanánek Hagen). Každá taková kapela pochopitelně usiluje o co největší počet posluchačů, kterým by mohla svá sdělení nabouchat do hlavy a tady začíná ten velký punkový problém. Čím jsou totiž lepší, čím více se zvyšuje zájem o ně, tím více se začíná nabalovat komerce. Úspěch s sebou nese peníze a kapely končí pro „ztrátu důvěry“. Ono je těžké zpívat o problémech dělnické mládeže v anglických docích, vyřvávat „NO FUTURE“ v roztrhaných kalhotách a kostkované košili, když vás na koncert nechala agentura přivést v limuzínách přímo z hotelu Continental. To vás pak z podia diváci vyženou shnilými rajčaty jak superkapelu Sex pistols…
Pussy Riot je trochu jiný příběh i když jistá paralela tu je. Nedomnívám se, že po hudební stránce by ty holky mohly nějak více někoho zaujmout. Pochybuji, že by se mohly někdy dostat do Síně slávy jako The Clash a těžko bude i po třiceti letech možné slýchat jejich písně z rádií jako třeba „Should I Stay or Should I Go“ . Pussy Riot si sice říká kapela ale její význam je hlavně v oněch provokacích a sděleních. A jedno se jim povedlo zcela jistě. Dostaly se do medií na celém světě, podařilo se jim během procesu předat své názory milionům lidí, dvě z nich se staly pro mnohé „vězeňkami svědomí“. Jestliže nyní jsou zvány sdělit své myšlenky na podia se světovými celebritami, může to pro ostatní členky kapely znamenat ztrátu punkové ideologie a zradu, ovšem důvody jejich „boje“ se lépe obhajují před plnými stadiony a zapnutými kamerami než před patnácti bábuškami v kostele….
Je-li toto konec Pussy Riot nevím, rozhodně ale předpokládám, že o Mariji Aljochinové a Naděždě Tolokonnikovové ještě uslyšíme. Už to ale nebude o kulturním undergroundu ale o aktivní politice..
