Stephen King - Pistolník /Temná věž I./

Stephen King bezpochyby patří mezi ty autory bestsellerů, které dovedou ocenit i čtenáři vybírající si poněkud „náročnější literaturu“ – když už použijeme tento klišoidní termín. Některé z potencionálních čtenářů Kinga možná odrazuje právě to, že je to autor masově čtené literatury. Jiné, že se v podstatě jedná horory, zástupce jednoho z nejpokleslejších žánrů vůbec, žánru NEPRÁVEM odsunutého na druhou kolej akademického zájmu, někam na úroveň červené knihovny. Jenže King je prostě „král“ a až na výjimky nelze žádnou z jeho knih označit za čistokrevný horor a konečně – valnou většinu bestsellerové produkce předbíhá přinejmenším o dvě délky.

Po povídkové knize Čtyři roční doby (oslava lidské nezdolnosti Vykoupení z věznice Shawshank, geniální Nadaný žák z něhož mrazí jen co si na něj vzpomenu, pohled na dětství, které nemusí být tak idylické, jak je nám často předkládáno, v povídce Tělo a konečně zvláštní miniatura Dýchací metoda), zprofanované a filmu bohužel až příliš podobné Zelené míli (ne, že by byla špatná, naopak) a geniálním TO, obsahově i formálně (tak ladné prolínání časových rovin se příliš často nevidí) jsem se konečně odhodlal načít Kingův opus magnum, dílo vznikající dlouhou řadu let, legendami opředenou Temnou věž. A jaký je první díl ze sedmidílné série, Pistolník?

Tenký a na první pohled „testovací.“ Do jisté míry jej lze chápat jako sbírku pěti propojených povídek. Každá z nich má své vlastní vyvrcholení, které často připomínají seriálový cliffhanger a nakonec celá tato „pětidílná minisérie“ vrcholí ve finále, které je ale stejně otevřené, jako byly konce jednotlivých částí. Ještě že už je venku kompletní série. Skutečně by se mi nechtělo čekat pět let (!) na další knihu. Nabízí se ovšem otázka, zda bych měl mít tendenci vůbec něco čekat. Dnes, když mám kolem sebe jiné poučené a nadšené čtenáře, internet, příznivé reference kam se podívám, vím, že Pistolník je jen předehra a že nesmím nechat dát odradit. Začne se to zlepšovat a Temná věž nebude označovaná za vrchol Kingovy tvorby pro nic za nic.

Pistolník má řadu skvělých scén – vybití městečka Tull, jízda na drezíně skrz temné jeskyně obývané temnými mutanty nebo závěrečný dialog, nabízející i prostor pro filozofické zamyšlení čtenáře („Třeba by ses tou dírkou podíval a objevil, že celý náš vesmír je jen částí jednoho atomu na stéblu trávy?“ Pistolník, str. 185, Beta-Dobrovský, 2006) – jiné scény zase bohužel mohou mírně zavánět vatovitostí. Ne, ani sám autor v době psaní Pistolníka nevěděl, kam jej příběh dovede. Tato, na Kingovy poměry, poměrně útlá knížka, je testem, pokusem o něco nového. Pokusem o spojení fantasy rámce putování za „vyšším poznáním“ se světem, který jako by vypadl z italských spaghetti westernů. Do tohoto světa, který může být stejně dobře postapokalyptickou vizí nebo paralelní realitou, přičemž ani v jedné rovině chápání není nijak omezeno prolínání všech tří světů (reálný, post-apo, paralelní realita) a rozpletení celé situace zůstává jen a jen na čtenáři.

Dalším velkým plusem je atmosféra. Vedro je nesnesitelné, písek skřípe mezi zuby, opuštěná kola čerpadel na vodu řežou ticho svým pravidelným vrzáním. Škoda, že nejde do textu knihy vložit něco, co by alespoň zdánlivě připomínalo atonální, sotva sekundové vpády hudby Ennia Morriconeho. A to není prostředí nijak detailně popsáno, pohybujeme se v rovině náznaků a drobných detailů, které mají tu schopnost vyvolat v čtenářově mysli sérii asociací. Každý tak společně s pistolníkem Rolandem prochází jiným světem, světem, který se intertextuálně zakládá na tom, co jsme četli/viděli/zažili. Dovedu si představit, že se najdou oponenti, vidící svět Pistolníka úplně jinak než já. A je to jedině dobře, svědčí to o autorově genialitě a schopnosti pracovat se čtenářem.

Postavy jsou načrtnuté jen letmo – Roland, chlapec Jake a ve své nepřítomnosti monumentální Muž v černém (něco mezi knězem, kovbojem a nadpřirozenou entitou) – jen v těch nejpodstatnějších rysech, připravené na to se v dalších částech rozvíjet, aniž by musel autor nějak porušit charaktery rozvinuté v první části. Skvělý tah umožňující, jako přidanou hodnotu, čtenáři zaplňovat bílá místa vlastními teoriemi a odhady a s očekáváním pak otevřít druhý díl s otázkou: „Tak jaký jsem měl odhad? Uvažuji stejně jako autor, nebo jsem vedle jak ta jedle?“

Dovedu si představit, že svojí „dějovou nijakostí“ dovede Pistolník odradit od čtení dalších dílů Temné věže. Pokud se podíváme na enormní rozměr celé série, není prvních 193 stran ničím jiným, než pouhým prologem, jež končí přesně v tom kritickém místě, kde se rozhoduje o tom, zda čtenář knihu odloží nebo ne. Já jsem rád, že chci pokračovat dál, chci se Rolandem dostat až na konec, k Temné věži, ke středu všeho bytí.

Pokud jste fanoušky Stephena Kinga, nejspíš máte Temnou věž dávno přečtenou, nebo se na ni chystáte v dohledné době. A já pravím: Velmi správně. Těm, Stephenem Kingem dosud nepolíbeným doporučuji nechat Pistolníka dál bloudit pouští, zatím se bez vašeho doprovodu obejde. A jednou, až projdete skrz temná zákoutí mysli, celou smrti, nebo z vězení dokonce utečete, Roland na vás počká. Vždycky tam bude a vy si budete moci vychutnat jeden z nejkoncentrovanějších románových začátků v dějinách literatury.

„Muž v černém prchal přes poušť a pistolník mu byl v patách.“ (Pistolník, str. 9, Beta-Dobrovský, 2006)