Filmové poznámky (8.) - Temné stíny v hlavě Tima Burtona

Tim Burton si své renomé a nespornou diváckou oblíbenost vystavěl na řadě (mírně řečeno) bizarních filmů s hrdiny, jejichž účes připomíná vlasový sestřih pana režiséra (nebo post-punkového krále Roberta Smitha z The Cure). A když už nemají chaos NA hlavě – jako Beetlejuice, Střihoruký Edward, Ichabod Crane z Ospalé dírynebo Sweeney Todd – mají ho nepochybně V hlavě – jako všichni ostatní. Milá ujetost, černý humor, stylizace, budovaná na základě toho kýčovitého, pohádkového pojetí hororu. To vše byl Burton až doĎábelského holiče z Fleet Street. Pak přišlaAlenka v říši divůzničená zbytečným 3D.Temné stínyv sobě skrývaly obrovský potenciál. Na prvních plakátech se Depp vyskytoval s poněkud rozcuchanými vlasy a látka jako by byla pro Tima Burtona přímo stvořená…

Temné stíny vycházejí z televizní soap opery, jejímž hlavním hrdinou byl Barnabáš Collins. Ten se v Burtonově filmu v mládí zaplete s čarodějnicí, ta jej přemění v upíra a následně nechá pohřbít v železné rakvi. Ale co čert nechtěl, po dvou stech letech je Barnabášova rakev omylem vyhrabána, Collins se vrací na své rodinné sídlo – nyní obývané pouze troskami rodiny jeho majitelů – ale zjišťuje, že jeho úhlavní nepřítelkyně stále kuje své nekalé plány. Po dvou stoletích je třeba dořešit nevyřešené problémy…

Úvodní sekvence z 18. století, shrnující historii Collinsovic rodiny, vzbuzuje velké naděje. Burtonovské prvky (pokroucené stavby, větve stromů připomínající pařáty lesních příšer, černý humor) nechávají vzpomenout na Ospalou díru a zdá se, že i po letech fungují. Pak děj poskočí o 196 let kupředu a do příběhu vjíždíme (doslova) za doprovodu hitu Nights In White Satin od Moody Blues. Jenže najednou se cosi změní. Rodina, která je nám představena je i na Burtona bizarní tím nedobrým způsobem, že se na mysl neodbytně vkrádá myšlenka na Addamsovu rodinu. Jediný, kdo v této skupině figurek – o „postavách“ lze tady mluvit jen s obtížemi – je proto-gothička Carolyn. Ostatní jsou až příliš nevýrazní, nebo až příliš přepjatí (Helena Bonham Carterová). Když už se na scénu zase vrátí Johnny Depp (mistrovská scéna, která by se mohla směle zařadit do nejlepších děl monster-hororů), začne zase strhávat pozornost na sebe natolik, že se jeho topornější reinkarnace Jacka Sparrowa otravná k nesnesení. A kde skončil účes? Ulíznutá hlava á la Vít Bárta jen podtrhuje uslintanou slizkost celé postavy. Burton Barnabáše buduje jako klasického romantického rozervance, v němž se sváří nijak zvlášť motivovaná snaha pomoct své rodině s touhou po krvi. Trestuhodně je nevyužitá konfrontace člověka minulosti s realitou sedmdesátých let. Těch několik světlých momentů (Barnabášův básnicky-archaický jazyk, poznámky na adresu zpěváka Alice Coopera…) ukazuje, že je tato konfrontace tématem již mnohokrát variovaným, stále má potenciál. Tim Burton se však raději soustředí na hlavní příběh a s ním související milostnou linii, která koketuje s tématem „věčné lásky“ a nemožnosti ji najít. Hlavní dějová linie jde po předem očekávatelných bodech a končí přesně podle všech očekávání romantickou scénu přinášející velkou oběť v duchu všech Máchovských Jarmil padajících ze skalního ostrohu do siných vod, zde zakončené kousavým polibkem. Ach, škoda Time, škoda. Je zapotřebí vytahovat tyto stokrát omleté příběhové propriety a prezentovat je na plátně bez špetky nadhledu?

Burton byl vždycky silný v obrazové stylizaci. Je to právě ona, která drží Temné stíny těsně na hranici lehkého podprůměru a zabraňuje jim propad do hlubin pekelných. Bohužel, v mnoha scénách se ta zvláštní, kontrastní barevnost (šerosvitné sídlo Collinsů vs. barevné městečko) mění spíše v manýru bez obsahu, bez hlubšího významu. A to, co dříve bylo u Burtona výjimkou se v Temných stínech stává – bohužel – pravidlem. Nebo mi snad uniká hluboký význam rudých lampových svítidel v jinak temném, pseudogotickém sídle? Když si s červenou svého času hrával Shyamalan v Šestém smysl, každé použití této barvy vyvolávalo mrazení v zádech. Tady se neděje bohužel nic. Snad kromě lakonického zjištění: „Ejhle, červená. Zase…“

Celý film vypadá, jako by projel leštícím strojem. Problém zřejmý už u Alenky tady dosahuje vrcholu. Obraz je až nepřirozeně dokonalý, postavy vypadají jako plastové panenky. Stejně je na tom i prostředí, i když jistá kašírovanost a vzhled připomínající „domečky pro panenky“ je u Burtona na místě.

Ale abych jen nehanil. Temné stíny mají své skvělé momenty, které dávají příležitost připomenout si kdysi-dávno-dobrého režiséra. Nejsilněji působí ve filmu klipové sekvence: Již zmíněný úvod s Moody Blues a také perfektně vybudovaná scéna renovace rodinného sídla. Místy též prosvítá typický černý humor (scéna s hippies s nádhernou tečkou, vzkříšení Barnabáše výrazně říznuté hororem atd.). Asi největší úsměv na rtech pak u rockového fanouška musí vyvolat příchod nefalšovaného Alice Coopera, legendy shock rocku, který byl snad tím jediným prvkem, který chyběl k tomu, aby byla Burtonova svébytná poetika kompletní. Bohužel měl přijít tak před deseti, patnácti lety.

Temné stíny jsou bohužel poměrně výraznou prohrou. Burton si nedokázal poradit s námětem, který se zdál být naprosto ideální. Kdysi originální forma se, překvapivě právě v rukách svého tvůrce, vyprázdnila. Tim má letos ještě jednu šanci napravit pošramocenou reputaci. Frankenweenie může být tím posledním hřebíčkem do rakve, nebo návratem ke kořenům. Doufejme, že se z přízviska „burtonovský“ nestane jen nafouknutá bublina posměšně používaná s jistou kategorií „bizarních“ filmů.