Nabízím Vám krátký, autentický pohled na život v EU. Sami si můžete udělat názor, zda tak chcete žít.
Paříž, Francie, 22.1. 2010
Parkuji na předměstí Paříže a snažím se dostat železnicí RER do centra. Už při nástupu si všímám, že na peróně je velké množství černochů. Zřejmě mají v Africe zimní prázdniny, pomyslím si a nastupuji do vlaku. RERka si to uhání k centru Paříže, postupně stoupá počet lidí ve vagonu. Najednou zjišťuji, že jsem tu jediný běloch. Černoši a černošky tady mají zcela evidentně navrch. Necítím se zcela v pohodě a snažím se na to nemyslet.
Odpoledne se vracím zpět na hotel. Situace se opakuje. Zdá se, že mají Francouzi malý problém. V určitých částech Paříže jsou běloši v jasné defenzivě. Vystupuji o pár stanic dřív a jdu si nakoupit do supermarketu. Ať se dívám, jak se dívám, všude jsou jen černoši. Prodavači, zákazníci, uklízečky. Stojím ve frontě na pokladnu a kolem slyším jen španělštinu, ano, nemluvili francouzky. Těsně za mnou stojí černoch, který má více jak dva metry. Nejsem žádné tintítko, ale je to nepříjemné. Najednou mě dloubne do zad a ptá se, odkud jsem. Rodriguez je z Maroka a jeho kamarád z Kuby. Hned mám přátele v zámoří. Jen doufám, že nebudou chtít přijet na výměnný pobyt.
Kam se všichni běloši poděli? Konečně na jednoho narážím. Prodává v lékárně. Mám takovou radost, že si musím koupit kapky do nosu, i když je vůbec nepotřebuji.
Kolín nad Rýnem, Německo, 24.2.2010
Je půl desáté a vyrážím do práce. Po cestě se zastavuji v samoobsluze německého potravinářského gigantu REWE. Chci si pochutnat na křupavých bulkách. Dám si je s čerstvým máslem a mátovým čajem. Beru si 4 kousky a jdu k pokladně. Přede mnou mladá paní s dítětem. Nemluví německy. Je to turečtina. Přijdou k pokladně, pokladní je přátelsky zdraví a mluví také turecky. Platím své housky a koukám se pokladní na jmenovku. Její jméno je Ebru Yldan. Tak jsem asi v nějaké turecké čtvrti, říkám si a jedu dál.
Mířím autem směrem do centra Kolína. Vzpomněl jsem si na dobrou nabídku telefonního operátora Deutsche Telecom. Po cestě mají prodejnu. Parkuji a jdu se zeptat na bližší podmínky. V prodejně se mluví opět jen turecky. Po mém příchodu se prodavač otáčí směrem ke mně a ptá se co si přeji. Na jmenovce má napsáno Gokce Koksal. Musím si promnout oči a ujistit se, že jsem v centru Německa, v prodejně Deutsche Telecom.
Nakonec jsem dorazil do kanceláře. Jdu po chodbě a u dveří vidím dvě uklízečky, šudlající skleněnou výplň dveří. Cosi živě rozebírají. Již z dálky vidím, že mají slovanské rysy, když se přiblížím, slyším melodickou ruštinu.
Po cestě zpět do ČR …
Těším se domů. Po dlouhé době budu mluvit česky, nebudu muset používat cizí jazyky. Budu prostě doma. Budu mluvit, jak mi zobák narostl, budu dělat vtipy využívající kouzlo češtiny, hrát si se slovy a kochat se tím, že mi všichni rozumějí. Vrátím se do naší ulice s malou samoobsluhou a v pokladně bude sedět paní Jeřábková. Sedí tam už 30 let a vždy nás oblažuje svými výroky, hodnými ženy za pultem. Kolem oběda zazvoní pošťačka. Slyším hlas paní Beránkové, která mi donesla doporučený dopis. Chodí na našem rajónu od mého dětství a zná tady každou poštovní schránku. Za rok má jít do důchodu, pokud ji nepropustí. Byla by to škoda. Ona totiž ví, kdo je doma, kdo není, komu může věřit a na koho si dát pozor. Dokonce ví, kdo bydlí kde nemá, kdo má doma pořádek a kdo je jen flákač. Dobře ví, kdo je na podpoře a komu už 10 let nenesla ani nemocenskou, protože si raději vezme dovolenou. Takového bychom potřebovali místního městského policajta!
Vyzvedávám dceru v družině a potkávám paní uklízečku Blažkovou, která šudlá skleněné školní dveře. Ve tři odchází paní ředitelka a uklízečka Blažková chce být vidět při práci. A tak je ve tři šudlá každý druhý den.
A tohle všechno dělá domov. Místo kam patříme. Nestojím o to, aby ráno v české televizi hlásil počasí Slovák, tramvaj řídil Polák, pokladní v supermarketu byla Vietnamka, stejně jako prodavačka v potravinách. Nechci, aby uklízečku ve škole, kam chodí moje dcera, dělala Ukrajinka a paní učitelka sice mluvila docela dobře česky, ale nosila na hlavě šátek. Nechci, aby na MSSZ na mě mluvila Ukrajinka lámanou češtinou, které není rozumět, i když udělala zkoušky z češtiny.
Nechci žít v EU tak jak nám to diktuje Francie a Německo. Chci žít doma v Česku. Chci toho moc?
Nechci dopadnout tak jako ten Američan v jednom vtipu. Přijel do Čech a je Českou republikou nadšen. Stojí u sochy Sv. Václava a rozhodne se, že musí poděkovat Čechům za ten krásný zážitek z jejich země. Tak jde, a kousek od sochy zastaví manželský pár a říká : Ahoj, já jsem z Ameriky a chtěl bych Vám, jako Čechům, poděkovat za ten úžasný zážitek. Sorry, odpovídá manželský pár. My jsme turisté z Německa. Američan jde dál a zastaví mladého muže … Dobrý den, jsem Američan a chtěl bych Vám říci, že můžete být hrdý na to, že jste Čech. Sorry, já jsem Vietnamec … Američan jde dál a zastaví u mladé dívky. Dobrý den, chtěl bych Vám říci, že jsem rád navštívil ČR a chtěl bych nějakému Čechovi poděkovat za milé přivítání. Ja iz Ukrajiny, odpovídá dívka.
Američan jde dál a zastavuje tlustou ženu postávající na chodníku. Dobrý den. Moc děkuji vám Čechům za krásnou dovolenou, kterou jsem v Čechách prožil. Ja neny som Ceska, ja som cigánka … odpovídá žena. A prosím vás, kde jsou všichni Češi? No teď dopoledne asi v práci, ne?
