Byl krásný letní víkend. Horko na padnutí. Každý rozumný člověk nic nedělal, užíval si horkého počasí, odpočíval, koupal se v bazénu, nebo se opaloval. Zkrátka bylo horko, že i ptáci umírali v letu a moje dítě se válelo v bazénu …
Jen já jsem si na ten den objednal kontejner a horko nehorko jsem ho musel za den naplnit. Bylo něco přes 30 st. a pot ze mě tekl jako v sauně. Pampeliška, moje třeťačka, ležela naložená v bazénu. Protože jsem na ni neměl přímý výhled, musela se každé 3 minuty hlásit: „Tatííí, tády jsem …“ , hlásila se poctivě. Nebo si taky zpívala. Voda v bazénu měla 29 st. takže v něm ležela skoro celý den.
Vozil jsem suť do kontejneru a přemýšlel zrovna o tom, kolik dětí se v létě utopí bez dozoru rodičů. Měl jsem tak trošku špatné svědomí, že se jí nevěnuju. V tom slyším naléhavé volání: „Tatíí! Tatíí!“ „Co je?“ Volám hned na Pampelišku. Odpověď ale žádná nepřichází a místo toho se ozývá další , naléhavější volání : „Tatííííí! Rychle pojď sem!“
Hlavou mi prolétlo snad vše co by se mohlo dít. Včera se toto volání ozvalo dvakrát. Poprvé když Pampelišce kroužila kolem hlavy dvě hovada a snažila se ji štípnout a podruhé, když do bazénu spadla vosa, která měla žízeň … „Tatíí! Rychle!“ Přerušilo mé rozjímání další naléhavé volání.
Odhodil jsem lopatu a utíkám rychle k bazénu. Po cestě odhazuji rukavice a jsem u bazénu. Rozhlížím se a hledám příčinu toho povyku. Nic nevidím a tak se ptám : „CO se děje, že mě tak nutně potřebuješ?“ a děsně se u toho kaboním. Pampeliška na mě zamrkala svýma velkýma očima a s úsměvem, který dokáže vyloudit jen dítě se ptá: „Tati, jaký jméno by jsi dal velrybě?“ „Cooo??!!“ Ptám se rozzlobeně. „Nooo …“ pokračuje Pampeliška „ Kdybys měl velrybu, jaký jméno bys i jí dal?“ Nechápavě jsem na ni hleděl a přemýšlel, jestli náhodou nemám úpal a tohle se mi jen zdá…
A jaké jméno byste dali své velrybě vy?
