Lítám nerad. A to hodně. Americkému letadélku Káněti prosvítala mezi nýtovanými spoji nebesa a za kniplem se zubil divný týpek v triku a kraťasech, já byl ale v klidu. Ivan se přece narodil pod šťastnou hvězdou, takže se nám rozhodně nemohlo nic stát...
Z Tampy do Miami je vzdušnou čarou slabých dvě stě majlí a pilot je zřejmě pojal jako zábavnou vyhlídku. Letěli jsme (pocitově) v nějakých dvou stech metrech nad vilkami s modrými oky bazénů a ten náš týpek se čas od času znenadání spustil ještě o dobrých sto metrů níž, aby zamáváním křídly pozdravil své známé dole. A když se u bazénů opalovaly mladé krásky nahoře bez, obloukem se vrátil, naklonil Káně na levý bok, stáhl okýnko a okouzlen jim kynul. Při tomto manévru se mezery mezi nýtovanými spoji místy rozvíraly natolik, že by tudy prolítnul snad i krocan, kterého statná farmářka na dvojsicu za námi převážela v proutěném košíku a jehož rozhořčené hudrání pak přehlušovalo i hukot motoru. V klidnějších fázích letu k nám díky stropním madlům zkušeně přiručkovala letuška a po pěti dolarech za kus servírovala teplou vodku v titěrných plastových lahvičkách s obrázkem modré vlaštovky. Než jsme přistáli, odlétlo pryč celé hejno.
V Miami jsme měli první dny spousty času, místní tým Floridy Panthers právě absolovoval zápasový trip po venkovních stadionech. U moře bylo vedro a nuda, a tak když zavolal Petr Korda, že si můžeme vyzvednout v areálu Key Biscayne "u vjezdu vpravo s kašnou" čtyři volňásky na slavný tenisový turnaj, práskli jsme do vrtulí a vyrazili na stokilometrový výlet. Jeli jsme ve třech, Liběna v té výhni raději zůstala u vody.
Až do Miami Vice jsme si vesele zpívali Nohavicu. Přibližně po hodině bezradného kroužení mezi mrakodrapy v centru jsme kapitulovali, dopravní značení převyšovalo naše duševní schopnosti. Otočili jsme na zpáteční cestu a zničehonic se ocitli na výpadovce směřující ke Key Biscayne. Vjezd vpravo s kašnou jsme ovšem minuli, nečekali jsme jej tak brzy a hnali se v rychlém levém pruhu. Zpomalili jsme a úzkostlivě hlídali odbočku, kterou se budeme moci vrátit, ale místo ní jsme minuli druhou, třetí i čtvrtou identickou kašnu. U páté jsme propadli panice, u desáté rezignovali a u jedenácté prostě zabočili k tenisovému areálu, abychom v klidu zvážili, co dál. Zastavila nás závora a ostrý chlápek v bílém obleku. "Sem nemůžete!" důrazně gestikuloval. "Tady je parkoviště pro spešl hosty!" "My tady někde máme mít tikety," řekl jsem omluvně a rozmáchl se až k první kašně. "Na jméno Hlinka. Ivan Hlinka," hláskoval jsem. Sáhl do kapsy, vyndal obálku, chvilku četl, pak spokojeně přikývl a podal mi čtyři vstupenky. Nato nechal zvednout bránu a naše auto odvezl do podzemních garáží.
Díky bloudění v Miami Vice jsme stihli už jen vyhlášení vítěze finále mužů. Další utkání - finále čtyřhry žen - se chystalo po přestávce. Procházeli jsme se po areálu, okukovali atrakce, dali si pivo a hlavně vypátrali a otestovali prohibičně zastrčený stánek s vodkou ve druhém suterénu centrálního kurtu. Když jsme se vrátili do hlediště, Selešová s Fernandezovou dávaly Hingisové s Novotnou 3:0. Zdenka začala naše holky povzbuzovat. Tleskala, volala, občas i zapískala. A to jsme seděli v sektoru pro VIP hned vedle rodiny Fernandezových. "Zdeno, to tady nemůžeš..." styděl se Ivan, když hlasitě oslavovala dvojchybu dcery našich sousedů. Nebylo to nic platné. Po prvním setu, ve kterém naše holky dostaly kanára, jsme s Ivanem radši utekli dolů ke stánku. Zpátky jsme moc nespěchali. V betonovém suterénu byl příjemný chládek a led ve vodce byl jemně drcený, jak to dovedou snad jen v Americe. Párkrát jsme ji otočili a menší zásobu si ještě v kelímku odnesli s sebou. Holky prohrávaly 0:5 i ve druhém setu a právě se zvedaly z lavičky k prakticky poslednímu gamu utkání. Ale v té chvíli začal fandit a koučovat Ivan. A pořádně nahlas. "Holky, hrajte jim to do ponožek," volal. "Bomby k lajnám! A hlavně se nesmíte posrat! Práskni to do ní!" Vyburcovali jsme odvetu. Tisíce do té doby laxních diváků začaly fandit proti nám. Jenže naše holky procitly a zápas senzačně obrátily. Po vyhlášení vítězů za námi přišla trenérka Hana Mandlíková a děkovala, že jsme jim pomohli finále vyhrát.
V úvodu jsem napsal, že se Ivan narodil pod šťastnou hvězdou. Ale o to, aby pod ní setrval, se musel zasloužit. Byl pracovitý, inteligentní, cílevědomý a hlavně přátelský a solidární. Nepoznal jsem člověka, který by byl tak oblíbený. Lidi ho měli rádi a poprávu mu věřili, protože (i když třeba zrovna nevyhrával, protože o to v téhle souvislosti nešlo) je nikdy nezklamal. Když náhle, tak nečekaně zemřel, plakali beze studu i tvrdí muži. A nikdo jsme tomu nemohli a nechtěli uvěřit. Bylo to tak bolavé a tak nepřijatelné, že první rozloučení muselo být už v Praze, kam se mu na Žofín přišlo uklonit na sedmdesát tisíc lidí. A potom doma v Litvínově... Středa 25. srpna, všední den, poledne, třicet stupňů. Silnice na Lom uzavřená, parkovalo se u zahrádkářské kolonie, dál pěšky skoro tři kilometry. Víc než deset tisíc lidí tudy šlo rozloučit se se svým posledním bohatýrem.
Když o Ivanovi přemýšlím, je mi smutno a těžko. Ale zároveň se i usmívám, protože naše přátelství bylo to nejlepší, co mě spolu s mou rodinou v životě mohlo potkat. Uplynulo téměř devět let, ale to, že Ivan není, mi připadá pořád neuvěřitelné a nesmyslné. A když sedím ve Zvonku, stejně mívám pocit, že se najednou otevřou dveře, Akéla strčí dovnitř tu svoji šedivou palici a řekne: "Čau, Džordžo."
