Nevěřím v žádné přelomy samy od sebe. To, čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující. (Tomáš Baťa, 1932.)
Už v dětství jsem slýchával: seká to jak Baťa cvičky. A taky: devět korun, devadesát halířů... taková baťovská cena... K Baťovi na náměstí jsme si chodili kupovat boty za ČSR, ČSSR i ČSFR a chodili bysme i dneska, kdyby tam místo něj nebylo takové to obligátní smíšené zboží. Baťu jsem považoval za ve světě nejznámějšího a nejúspěšnějšího Čechoslováka. Pocity jsem k němu choval smíšené. Na jedné straně byl prý buržuj - vlastnil a provozoval Botostroj, na straně druhé si však práce u Bati lidé údajně obecně považovali a byli k němu loajální.
Když můj kolega a kamarád vloni přišel s nápadem vydat po víc než sedmdesáti letech prý věhlasnou Baťovu knihu Budujme stát pro 40 000 000 lidí, přiznávám, že jsem neměl ani tušení, o čem mluví. Boty jo, ale knížky? Pak jsem ji přečetl a propadl panice, že ten klenot vydá někdo jiný dřív než my, protože od Baťova tragického leteckého neštěstí uplynulo právě pětasedmdesát let a autorská práva jsou volná. A teprve tehdy jsem zjistil, že Baťové byli dva, Tomáš a Jan Antonín, a že onu kultovní knihu napsal právě ten pro mne doposud utajený Jan Antonín.
Mezi oblíbené filmařské náměty patří příběhy o lidech, který po dvaceti, třiceti, případně padesáti letech procitnou z komatu a s úžasem koukají na automobily, vlaky či dokonce létadla. Kdo se poprvé (jako já) začte do zmiňované knihy, těžko uvěří, že vzníkla skoro před stoletím. Najdeme v ní propracovanou ekonomickou studii silniční magistrály spojující Cheb s Velkým Bočkovem, což bylo hraniční město tehdy československé Podkarpatské Rusi, projekty železniční i vodní magistrály a také vizi průplavu spojujícího Labe, Dunaj a Odru. Neméně zajímavé kapitoly se ale věnují reformě školství, budování výzkumnictví, nové daňové, obchodní a finanční politice i větší právní jistotě v republice.
J.A.Baťa nebyl pouze vizionář. Po smrti svého (nevlastního) bratra Tomáše v roce 1932 převzal firmu a z úspěšné české společnosti vybudoval nadnárodní koncern, který operoval po celém světě, kde jeho majitel brzy získal přezdívky Král bot a Český Ford. V roce 1937 v rámci zahraniční expanze vykonal se svými nejbližšími spolupracovníky cestu kolem světa, kterou formou cestopisného deníku podrobně a nesmírně zajímavě popsal.
K cestě kolem světa zvolil letadlo, které velmi pečlivě vybíral. Proč jsme koupili právě (nový) americký stroj (Lockheed), píše, když máme na letišti v Baťově 11 dopravních strojů? Protože jeho drak vydrží 5000 hodin (naše dosavadní 2000 hodin), motory mají životnost 4500 hodin (naše 2000 hodin), a protože náš stroj pro pět osob spotřebuje na 1 km letu 675 g benzínu a Loockheed pro deset cestujících jen 500 g. Dalších slov zde netřeba.
Baťovy poznámky z Ameriky: Viděl jsem v Hollywoodu překrásnou zahradu filmového magnáta. Všechno v ní bylo, od tropických květů a stromů, až po pláž jako na Riviéře. Záviděníhodné. A přece. Já bych takovou zahradu nebudoval. Ale budeme ji budovat. Ano. Pro naše spolupracovníky, ne pro mne. Pro osvěžení, odpočinek, zotavení, radost. Ale ne fabrikanta a jeho rodiny. Ne. Pro všechny. Pak bude těšit také mne a moji rodinu. Myslím, že v takové demokracii se shodneme všichni.
A postřehy z Japonska: Nejlépe se mi líbil poměr zaměstnavatele nebo vedoucího ke svým podřízeným a obráceně, poměr zaměstnanců k práci. V tom vidím tajemství japonského úspěchu. Představený je pro zaměstnance víc než otec, a to dobrý, rozumný a nesmírně vážený. Jeho nejdůležitější povinností je starati se o zaměstnance jako o své děti. Japonský dělník nepovažuje práci za nepříjemnou povinnost, jak je tomu v Evropě a zejména v Americe. Při práci se obyčejně usmívá a to i tehdy, když ho nikdo nepozoruje.
Na cestu se baťovci vydali 6. ledna 1937 a každý její měsíc znamenal práci pro 1200 nových zaměstnanců. Domů se vrátili podle plánu 1. května 1937 ráno, aby stihli oslavy Svátku práce ve Zlíně. Baťa je v závěru své knihy popisuje: Hromové volání slávy a zdaru rozléhá se Náměstím práce. Mohutný projev 140 000 baťovců a jejich hostů zakončen byl státní hymnou, již celé shromáždění vyslechlo v pozoru. Slavnost na Náměstí práce se končí a tisícihlavé proudy nastupují k manifestačnímu průvodu městem.
Baťova kniha Budujme stát pro 40 000 000 lidí je nesmírně aktuální. Měli by si z ní vzít ponaučení ti, kdo chtějí náš stát - sice jen pro 10 000 000 - v budoucnu vést.
Copyright k vydání z roku 2013 autor blogu. Distribuce Agentura Victory, studiovic@seznam.cz.
