Slyšte nevídané vyprávění o Češích, nejhorší to pakáži pod sluncem, která zradila pravou katolickou víru. Lid v celém království jest pijácký, obžerství oddaný, pověrčivý a chtivý novot. Šlechta slávychtivá, válek zkušená, pohrdající nebezpečím a ve slibu stojící, ačkoliv jest velice nesnadno utišiti její nenasytnost. Kníže český Boleslav cizoložil, loupil, zabíjel a dopouštěl se všech zločinů. Jsa ve dne v noci oddán opilství a nejhanebnějšímu údu těla, zabíraje cizí statky a s cizími manželkami si zahrávaje, zemřel proboden byv třemi ranami.
Takto charakterizoval nás Čechy a naše panovníky spisovatel, humanista a posléze římský papež Enea Silvio Piccolomini(1405-1464). Jeho skandální, ale zároveň i nesmírně poutavá kniha Historie česká se stala díky své čtivosti a obšírnosti na dlouhá staletí nejvyhledávanějším dílem o českých dějinách v celé Evropě, přičemž v samotných Čechách z dosti pochopitelných důvodů tak jednoznačně nadšeného ohlasu nikdy nedosáhla. Piccolomini byl totiž determinován svým celoživotním postavením vrcholného církevního manažera a hodnostáře, který nekompromisně odmítal jakékoliv odklony od církve, což u Čechů považoval za národní vlastnost. Rovněž mu byly cizí, protivné a až nechutné jakékoliv projevy lidské sexuality, které kritizoval a zesměšňoval způsobem, který si nezadal s dnešním bulvárem až na to, že na rozdíl od současného bulváru byl i vtipný a zábavný, místy až roztomilý.
Takto píše o mýtickém synovi Přemysla Oráče a kněžny Libuše: Ten Nezamysl, syn Přemyslův, byl zajisté tupého ducha a velmi líný. V nečinnosti ochabuje mezi daremnými ženštinami a souložnicemi.
Slavného Václava IV., syna Karla IV., líčí následovně: Václav byl svému otci úplně nepodobný, oddaný rozkoším, vyhýbající se práci, daleko dbalejší vína než království svého. Malátně doma trávil svůj nechvalný život, ochabuje nestřídmým jídlem a pitím a nastavuje kvůli spaní noci dnem.
Zmínil i panovnici, manželku císaře Zikmunda: Císařovna Barbora, žena nezměrné chlípnosti, která mezi kuběnami nechvalný život veřejně vedouc, častěji si žádala mužů, než byla od nich žádána. Žena již stará, obírajíc se myšlenkou na nové manželství, nemyslí na nic jiného než na rozkoše nového souložení. Nevyčerpatelná vilnost ženy, která čím blíže jest hrobu, tím chtivější a žádostivější se stává lůžka manželského a pochodně svatební.
Pokud se ale povzneseme nad autorovu umanutou nelibost vůči Čechům, oceníme barvité, dramatické a především autentické líčení dějinných událostí a situací, kterých byl osobně přítomen a na nichž se i jako velmi významný evropský politik aktivně podílel. V době kostnického koncilu, kde upálili Jana Husa, bylo Piccolominimu teprve deset let, ale už na koncilu basilejském v roce 1431 byl zapisovatelem samotného papeže Evžena IV. Do této vysoké funkce se dostal především díky svému zásadnímu odporu proti učení Jana Husa, i když přiznával, že k husitům se připojili i mnozí učenci, kteří nelibě nesli, že významné úřady byly svěřovány těm, kteří je předčili svou urozeností, avšak vědomostmi byli daleko za nimi.
Slepému národu se (prý) líbil i slepý vůdce, loupeživý neporazitelný Jan Žižka. Po jeho smrti a několika pokusech husity potlačit se v roce 1431 spojily desítky evropských panovníků k nevídanému historickému tažení za osobní účasti kardinála Juliána Cesariniho s cílem husitství jednou provždy vymýtit. O průběhu boje Piccolomini mimo jiné píše:
Pro Němce, jejichž výbornou statečnost slaví celý svět, jest potupné utíkati z bitvy, lépe jim jest zemříti, než ustoupiti před nepřítelem, kterého ani ještě nevidí. Korouhve však byly kvapně odnášeny, a jako by nebylo ve vojsku vůdce, každý bezhlavě, nevyčkav rozkazu, nestaraje se o soudruha, mnozí také zahodivše zbraně, rychlým během v útěku před zpěvem husitským si pospíšili. A k nim připojil se proti své vůli i kardinál.
Po této porážce se papež Evžen IV. rozhodl s husity smírně jednat a pozval na basilejský koncil jejich delegaci, kterou Piccolomini popsal takto: Náčelníky jeho byli Vilém Kostka, vynikající více loupením kostelů než hodností rytířskou, Prokop, příjmím Holý, veliký mnohými vítězstvími i pověstný velikými zločiny, Jan Rokycana, lžiapoštol Pražanů, a Petr Anglický, z vlasti utekší a spoléhající v disputaci jediné na hádání, ti v doprovodu tří set svých jezdců. Po jejich blížení vyhrnulo se městské obyvatelstvo před hradby a také přemnozí ze sněmu očekávali před branami příchod nejstatečnějšího a nejproslulejšího národa, prsty si na ně ukazovali a obdivovali je, a nejvíc na Prokopa jakožto vůdce nepřemoženého, neohroženého a nezdolného námahou ani strachem.
Piccolomini nedal pokoj husitským Čechům ani jako papež. V červnu roku 1464 se mu konečně podařilo povolat před církevní soud Jiřího z Poděbrad, ale než k soudu mohlo dojít, v srpnu téhož roku skonal.
Na závěr ale také několik Piccolominiho vznosných myšlenek...
Králové jsou často lehkověrní a nic nepokládají za nepravdivé, co rodu jejich přidává lesku.
Pravá urozenost rodí se z pouhé ctnosti.
Jest už taková přirozenost lidská, že se každý hrozí spíše cizích než vlastních chyb.
Snáze se řekne, že jest pohrdati sladkostí slávy, než se jí skutečně pohrdá.
Nikdo neskládá nabytou moc tak snadno, jako ji haní. Zdržují v tom přátelé, poutá touha po slávě, překáží strach před nepřáteli. Ustavičně něco nutí odložiti to na zítřek.
Slovo boží jest velice často protivné mocným. Kdo nemají majetku, ti letí lehce do nebe.
Laskavého a spravedlivého knížete přejí si národové víc než ho snášejí...
(Copyright úpravy z roku 2010 autor blogu.)
