Po skončení poslední trilogie Škoda lásky jsem vyhledal platební doklad SIPO a s úlevou zjistil, že mě ČT nepodvedla, ale že jsem jen doposavad nerozluštil její vtipný rebus spojující výši ročního koncesionářského poplatku 1620 Kč s historickým debaklem ČN na Bílé hoře.
Jsem nepozorný nebo netrpělivý, ale dodnes jsem nepochopil, proč mám platit za svůj televizor právě a výhradně České televizi. Ale budiž. Platím a nereptám. Někdy bych dokonce připlatil, třeba za Případy 1. oddělení nebo za Čtvrtou hvězdu a také za krásné modely půvabných hlasatelek zpráv, počasí a dopravy, jindy mě ale otráví pomyšlení, že za mé peníze by měl mít ten člověk o nedělním poledni možná nové služební sako.
A pak jsou televizní díla, při nichž mě už neochrání ani snaha o sarkastický nadhled a téměř fyzicky trpím. První republika kupříkladu a většina povídek z cyklu Škoda lásky. Námitky, že si můžu přepnout na jiný program, neberu. Já se na české pořady těším. A taky jsem si je spoluzaplatil. A jako mě mrzí, když kuchař přesolí nebo spálí jídlo, co tak slibně voní z kuchyně, právě tak mě mrzí absence dramaturgie, vtipu a profesionality, strašidelná bezradnost až hlupství těch, kteří z kvalitních ingrediencí uklohní přesolený připálený guláš..
