Dnes o začátcích chalupaření v pohraničí, které opuštěné objekty doslova zachránilo a čím se vzdálenosti za rekreací překonávali .
Jak jsem psal v první části prarodiče nabývají v krásném Libereckém pohraničí nemovitost po odsunutých Němcích . Je 1. říjen roku 1947 a děd podepisuje ustanovení prozatímního jak se doslova v dokumentu píše "národního správce" což zní jako by měl zájem o továrnu a ne o chalupu č.24 na Černé Louži po Anně Seift.Vesnice v těchto letech měla velmi málo stálých obyvatel, ale Místní národní výbor zde fungoval což je v dnešní době téměř nemyslitelné, aby deset stálých mělo vlastní radnici. Obcí pravidelně procházeli vojáci přeci jenom dva roky po válce téměř přímo na česko-německo-polské hranici se o úplném klidu mluvit nedalo. Lesy kterými je vesnice obklopena a podle kterých se nazývá zasahují až za hranice republiky a v minulosti se stávaly výborným úkrytem mnoha pašeráckých stezek čehož se bohatě využívalo i v letech poválečných. Protože jsou tyto lesy velmi bohaté na houby a ostatní plody byly a jsou plné houbařů a zde nastával problém když houbař na pár kilometrech lesa za vsí prošel zcela v pohodě zdejší troj zemí, a byl zajištěn pohraničníkem jako narušitel. Nutno dodat že v těchto letech bylo značení hranic velmi slabé, ale o to bylo v lesích více vojska-pohraničníků. Zde pak vynikali Polské vojenské posádky které nebohého houbaře s cejchem narušitele hranic zadrželi a odeslali ho do vnitrozemí Polska budovat Varšavu dnes by jsme tomu řekli veřejné práce. Tak se velmi lehko stávalo že houbaře pak rodina neviděla několik měsíců a to vše s posvěcením tehdejších úřadů. Vcelku drsné, pamětníci vzpomínají že tito Polští rádoby pohraničníci nedělali mnohdy rozdíly ani mezi dětmi což je hodně těžko stravitelné. Právě bezstarostné děti nových majitelů usedlostí které si v okolí hráli byli velmi často před tímto nebezpečím varovány protože se sběr borůvek mohl lehko změnit nechtěnou několikaměsíční v polskou brigádu. Dnes by se řeklo únos tenkrát "buduje Varšavu" no všude je něco a perly tohoto druhu mělo pohraničí.
V poválečné době nebyla rekreační chalupa v rodinách běžnou záležitostí, nešlo zde snad ani o finanční záležitost- prodej byl mnohdy hrazen z vázaných vkladů tedy v té době čímsi co s normální hotovostí nemělo moc společného a většinou by tyto vklady vyšly jinak vniveč. Byl zde spíše problém jak a čím se na rekreaci dopravit. Poválečná doba nebyla nakloněna moc cestování. Dálnice neexistovali aut pomálu a síť s pohonnými hmotami řídká. Na stokilometrovou vzdálenost bylo kolo nemyslitelné a motocykly neměly parametry pro čtyřčlennou rodinu. Děd neváhal a zajistil rodinný vůz německé předválečné výroby pamětníci vzpomínají název HANZA . Byl to automobil zřejmě nějaké menší německé továrny zřejmě vyrobený v malé sérii. Pamětníci vzpomínají že vůz byl velice mohutný dětskýma očima nikde nezačínal a nikde nekončil, ale měl stahovací střechu a byl náš. Zanedbatelný problém, děda nikdy nedělal řidičák tedy vůdčí list jak se tehdy říkalo, ale přesto tento doklad vlastnil.
Příště jak to bylo s řidičákem dědy, jak se jezdilo a jak to po cestách za rekreací dopadalo.
JirkaS
