Léto 1988 I.

O létě, mládí a pohodě když léto je létem jakým má být a  horko je všude  kolem a vždy na tom nemá zásluhu jenom nahoře ten žlutej Golem, ale hlavně život který běží kolem.

Karel, je odrostlý kluk ,ale pořád kluk věkem něco málo přes dvacet, a protože vojna není kojná a všude je holek jako much a je třeba žít a dobrou partu k tomu mít, byl jedním z těch který to uhrál a žádná vojenská sláva se pro něj nekonala. Co se naopak konalo a to pořádně bylo vychutnávání života a naplno samozřejmě v možnostech totalitního  zřízení.

Píše se rok který je vlastně tím posledním,  uceleným  kdy  komunisté  předhazují celému národu svá zoufalá moudra a přitom soudruhům začíná pomalu zvonit hrana. Tak nebo tak, léto  se kvapem blíží a pořádná dovolená celé party do které Karel patří a která je téměř hlavní akcí roku stále nebyla,  jak se říká na stole. Celá Karlova parta se celkem pravidelně schází jak říkájí v ráji, tedy  R. a J.  neboli Restaurace a Jídelny, no prostě v hospůdce uprostřed sídliště, která je vlastně "klubovnou" celé party. V Ráji se celá parta schází již mnoho let, nejen na jedno nebo na dvě "první a poslední" pivečka, ale bavit se a žít, domlouvat kam na víkend, dovolenou do kina nebo na jakou další hromadnou akci či zábavu. Doba partě nenahrává,  k velkému rozletu,  režim  předhazuje své socialistické zážitky mnohé dost jalové  Na druhou stranu nemá již vládnoucí ekipa takovou razanci, a to co si Karel s kamarády svým postojem k režimu dovoluje by bylo v minulých  letech jistě postihováno mnohem drsněji, a mnozí z party jsou více či méně v nelibosti  mocipánů a žádný  fanda tohoto zřízení mezi nimi  není.

V partě  byl Karel  jeden z mála který měl již v 22 letech jak se tehdy říkalo boudu, prostor k rekreaci v jeho případě  chalupu na horách dědictví od prarodičů kam s celou partou jezdil zapařit. Vzdálenost chalupy od Prahy něco málo přes sto kilometrů byla přijatelná, ale protože se na na boudu jezdilo na víkendy včetně silvestrů které jsou na horách a místních zábavách sice jak se patří, mnozí v partě nechtějí jet na dovolenou na stejná místa a do stejného prostředí. Je to názor ne sice zcela jednotný, ale dává příčinu davově hledat jiný cíl dovolené. Zahraničí je o ničem tedy pro nás určitě, a další přetřásané možnosti byli během večera zamítnuty včetně  nápadu půjčit si chatu od Karlových rodičů, tedy dost povedený srub u rybníka v jižních Čechách. Protože jsme vyčerpali  mnoho nápadů bez žádného pořádného výsledku tak  se Karel rozhodl na vlastní pěst v dalším týdnu při návštěvě rodičů si o půjčení srubu  velkou oklikou o povídáním o všem a o ničem požádat. Karel již bydlel mimo bydliště svého mládí a oba rodiče věděli že jeho výlety za zábavou jsou, no dost  na hraně a chalupářské víkendy hodně odpovídali jeho svobodnému stavu a věku. Ten den asi svítila hodně šťastná hvězda nebo byli rodičové v nějakém podivném rozpoložení protože s naší dovolenou v jejich srubu souhlasili. Po mnoha moudrech které Karel vyslechl  dostal důležitou informaci pod kterým kamenem najde klíče od srubu, no a zdálo se že nic nestojí v cestě novému dobrodružství. Na dalším sezení  v ráji řekl hrdě celé partě o nečekaném výsledku svého domácího pokusu  a o dovolené bylo rozhodnuto. Okamžitě bylo připraveno deset šťastných duší na nové dobrodružství ve srubu na českém jihu. Stanovil se pevný termín odjezdu a parta se rozdělila na dvě skupiny které měli z důvodů pracovních povinností dorazit na místo každá zvlášť, tedy v jiný den a jiným dopravním prostředkem. Tedy pět kluků se mělo přemístit autem na jih a protože tu je možnost přepravy autem termínu se prý všichni rádi přizpůsobí, chlapácky sobecké a pohodlné, no prostě páni kluci. Zbylým pěti děvčátkům jsme samozřejmě vysvětlili že je potřeba ve srubu vše připravit, no a že je další den vyzvedneme na zastávce v blízkém okolí srubu a to se vší parádou až za námi  autobusem dojedou.                                                                 Hezký začátek s malou trhlinou, auto které bylo partou používáno nebylo již stopadesátikilometrové cesty schopné bylo technicky doslova ve smrti a podobná cesta by nemusela být poslední jenom pro něj a o návratu se zdravou kůží ba se dalo vážně diskutovat. Bylo proto rozhodnuto o zakoupení jiného vozu v auto-bazaru. Na Libeňském ostrově  byl jeden z mála bazarů v Praze kde se dal vůbec nějaký automobil koupit. Nutno poznamenat že cena byla pro Karla zásadním kritériem a koupě podle toho vypadala. Vybíral ze šedivého Wartbugu 900 který spatřil světlo světa někdy v padesátých letech a něčím co snad patřilo ještě Wermachtu. Kolektivně bylo rozhodnuto pro šedivého Warťase s kouřícím motorem jehož zápach a vše co z něj vycházelo se svedlo na to že je to přece dvojtakt. Vůz byl již několikátý v pořadí protože vždy o nákupu rozhodovala hlavně nejnižší cena takže stav aut členů party byl vždy dosti nevalný a málokdy se vše povedlo uvést do takového pořádku, aby ho ve správném tedy stavu technickém uznal i mocný orgán. Tento vůz byl v tomto ohledu zcela raritní, zde totiž hrál velkou roli při výrobě truhlář a červotoč zde nebyl zanedbatelným jevem. Celý horní rám vozu byl totiž dřevěný a po sundání plechové střechy připomínala kostra vozu známou dřevěnou ohýbanou židli Tonetku. Po zjištění nábytkářských předností tohoto vozu Karel do vnitřních sloupků  zatloukl částečně několik hřebíků, aby si hosti-pasažéři mohli na hřebík pověsit kabát čímž  vyřešil nejenom nedostatek v interiéru vozu, ale také zdůraznil jeho přednosti kterých nebylo mnoho jak později zjistil.

A je to tady,  krásný pátek ještě hezčího měsíce srpna. Karel je v Ráji dnes první nedat si pivko v tomto počasí by byl hřích, ale dnes veze kluky na srub nedávno získaným Warťáskem  tak je třeba porušit zvyklosti a pivko si nedat. Během hodinky doráží i Jára s Martinem zanadávají si společně na vedro kolem a společně znectí poslední dva nepřítomné pasažéry. Pár minut před pátou se objevuje Pavel a s lehkostí všechny odbývá že odjezd je v pět a na něj že se teda nečeká. Je půl šesté a Pepa tedy Pavla bratr  poslední člen výpravy nikde. Třicet minut čekání a nedočkavost dělá své. Pepa v práci už není doma ještě není a hlavně tady není ! Rozhodnuto odjezd. Cesta přes Prahu na D jedničku po které jsme měli na jih uhánět je ponurá řeší se  Pepa a různé důvody jeho nedostavení se na místo odjezdu. Dálniční přivaděč je lemován směrem z Prahy desítkami stopařů, a jeden mezi nimi vyniká, ceduli kam má namířeno nemá, ale poskakuje a mává na všechny strany jako by měl roj vos v kalhotách. První si ho z všímá Jára protože Karel má plné ruce a nohy práce aby vůz udržel v chodu a odpovídající rychlosti aut kolem. Zastav ! to je Pepa volové. Páni kluci ztracený kámoš se našel a ještě si je sám stopnul. Samozřejmě musí vysvětli co to má znamenat taková startovní zápletka. No a že prý cestou do Ráje nebyl čas jeho pánem a korunu všemu dodal revizor který má za následek útěk a další zdržení. Nejsem žádnej  hlupec zavolám si do Ráje a po vrchním vzkážu že už jsem na cestě, bohužel jsem dostal zprávu že jste před chvílí vyjeli tak jsem změnil cíl na Pankrác a hurá na dálniční přivaděč že to ještě risknu a možná vás stopnu. Než jste projeli Prahou tak jsem to zaběhl, no a jsem tady prostě, klídek Pepa a pohoda tak hlavně koukejte kam jedete když už jedete. Plná pánská sestava a kolektivní veselí vtípky a cesta po dálnice ke sjezdu na Pelhřimov  ubíhá velmi dobře a mírně přetížený Warťásek zvládá z kopců i stovečku do kopců je sice mnohdy problém dodržet minimální dálniční rychlost a dvojtakt se krapánek  zadýchává. Po sjezdu z dálnice se dá zvlášť ocenit četnost rybníků kolem cesty kreré významně pomáhají autíčku při doplnění chladícího okruhu a dosažení cíle.