Povídání o tom, jak to je ,ale hlavně o tom jak to bylo a jak se žije a jak se žilo co moje paměť sahá. Nejsem sice kmet věkem, padesát let mám za pár, ale hodně toho pamatuju mnohé pro zasmání,ale i pro poučení a rád se podělím.
Ahoj všem, horalům pod horalům nebo skoro horalům a hlavně těm Libereckým a Podještědským patriotům. Kraj je to nádherný tady pod Ještědem který mi doslova zarost pod kůži a kde jsem strávil jistě třetinu života což si myslím je na Pražáka křtěného Vltavou a téměř doslova odkojeného Žižkovem docela dobré skóre. Můj předek je tím vším vinen že já jsem k tomuto kraji téměř přirost a rozhodl se zde žít.
Chtěl bych vám vyprávět příběhy které se opravdu staly, příběhy které psal doslova život a mnohdy humorné a pro nás poučné protože jak jde čas, ti co to tu pro nás připravili odcházejí a mládí neví, nezná a nepamatuje.
Ale hezky popořádku, bylo nebylo, ale bylo žádná pohádka skončila druhá světová válka a lidé chtěli zase žít a normálně se bavit. Jak jsem již na počátku napsal i můj předek, otec matky mé s rodinou vyrazil z Prahy po zemi české za zábavou. Tento rodinný předek byl můj děd a měl v mém životě dosti velkou roli. Je zde nyní nutné dodat že byl z cechu řeznického což mělo na výběr kraje velkou zásluhu. Nebylo po válce samozřejmostí, aby měli rodiny chaty a chalupy jako dnes, ale začínala poválečná éra podnikových chat, chalup a společných rekreací. A zde je počátek zalíbení k tomuto kraji v roce kousek poválečném v roce 47. Němci z pohraničí jsou deportováni až na malé výjimky za hranice do Německa a v pohraničí je mnoho prázdných chalup. Na řadu přichází zde cech řeznický a získání velkého stavení v pohraniční vesničce která se již ve své minulosti stala vyhlášenými vzdušnými lázněmi tehdejších německých návštěvníků a již jim složila jako vyhlášený "víkend-platz".
Řekne se za rekreací, ale nebyl řezník jako řezník a náš děd s řeznickou partou v Pražských Holešovicích maso boural - jinde se moc za války a po válce nedalo, se stejnou partou v řeznickém činžáku v Kobylisích s rodinami bydlel, se stejnou partou chodil K palmě na jedno, no spíš na víc a se stejnou partou jezdili za zábavou a rekreací což je něco dnes téměř nemožné a zážitky této party byli mnohdy nepopsatelné.
No a tak se stalo že i řezníci samozřejmě pohromadě vyrazili do pohraničí na rekreaci do vesničky která nesla v časech německých Finkovo jméno, ale Češi ji nově pojmenovali Polesí , název nejenom hezčí, ale doslova odpovídající jejímu rozpoložení na úpatí krásných zalesněných kopců a nádherného okolí. Děd při svých výletech objevil nejenom krásné okolí, ale i mnoho opuštěných chalup no, nezaváhal a hlavně nepřebral. Vybral, vyběhal a zajistil tím sobě a své rodině chalupu nově zapsanou v katastru na Štěpánovo jméno jako objekt rekreační. Tak se stalo že řeznická parta ke svému už tak super společnému působení přidala ještě společnou rekreaci protože netrvalo dlouho a volné chalupy v okolí si postupně vymohli i další řezníci z party.
Přátelé chtěl jsem vás uvést do vyprávění a vzpomínání o tom kdy kdo kde s kým a jak a postupem času vám vyprávět o tomto chalupaření a všem co k tomu patří.
Příště nejenom o začátcích, ale i dopravě na víkend a dalších perlách.
JirkaS
