Slzy mají barvu kouzel

Oktarínová, osmá barva spektra, skrytá představivost dávající světu novou dimenzi a rozměr - magie běžně viditelná jenom dětským očím. Díky ní vidíme ve věcích nový potenciál, smějeme se své vlastní nabubřelosti a deformované absurditě dnešního světa, společnosti, stereotypům a životě, který je jeden velký bláznivý cirkus. Pouze pokud všechno postavíme na hlavu, vidíme věci takové jaké doopravdy jsou. To je můj pohled na poselství Terryho Pratchetta.

Od čtvrtka bude svět o trochu méně barevný, trochu méně veselý a o hodně více prázdný. Člověk mívá pocit, že jsou věci které nekončí, které bere jako samozřejmost, protože tu pro něj dosud byly vždy když je potřeboval.

Poslední půlstoletí takto s železnou pravidelností vznikala díla, která se sice všechna odehrávala ve vysněném světě hraničícím s šílenstvím, ale kde krásně ožíval lidský charakter pomocí pitoreskních postav, divných krajin a stereotypy naší společnosti - včetně rasismu, barvismu a tvarismu. Svět, kde bylo možné aby pršely ryby, kde lidová moudrost starších žen byla mnohem víc než skutečná magie, střet kultur, civilizací a náboženství byl každému čtenáři pro smích a smrt měla vlastní osobnost, kterou člověk mohl přijmout a pochopit.

Často mě zaráželo, že sebevětší pitomost, měla reálný základ, historickou událost, nebo divnou tradici z které se inspirovala. Smích je také nejlepší nástroj jak bojovat proti své vlastní omezenosti a otvírat si dveře zbytku světa, který je tak nádherně jiný a zároveň být schopný vnímat své vlastní předsudky.

Mě osobně Pratchett v pubertě pomohl překonat předsudky k divadlu, pomocí dvou naprosto úžasných her, které dávalo Divadlo v Dlouhé, byly to první hry na které jsem šel dobrovolně, protože jsem já sám chtěl a od té doby vidím i české herce, kterými jsem kdysi dávno pohrdal v jiném, mnohem přívětivějším světle.

Jeho světlo, které je pomalejší než tma*, mě zasáhlo až do duše, aby mi ukázalo ten nejlepší Britský humor v obdobné tradici jako u Monty Pythonů.

*- musí být jinak by tma nemohla uhnout z světlu cesty.

Taková bláznivá kreativita inspiruje, umožňuje nám introvertům necítit se blbě, protože jsme trochu jiní, utéct na chvíli od reality a být sami (s sebou). Je mnoho způsobů jak uctít něčí památku, ale moje rada je v tomhle ohledu jednoduchá. Vemte si do klopy šeřík a přečtěte si jednu zeměplochu.

Země totiž ztratila jednu s největších myslí minulého století.
Nechť je mu zem plochá.