(8.-14.8.2011). Nepokoje zaskočily Británii. Agrosymbol v Ďáblicích. Nebesa se otevřela dalším lijákům. Obilí na Vidouli stále stojí. Začíná éra ženské spirituality. Cesta srdce.
Když jsem se dozvěděl, že se v kinech objeví „meditatativní film“, zbystřel jsem, a když jsem se dočetl, že se líbil renomované filmové odbornici, bylo rozhodnuto – „Strom života“ musím vidět, i kdyby to byla děsná otrava. A byla.
První čtvrthodinu běhaly po plátně úchvatné obrázky pozemské přírody i vesmíru zachyceného Hubblem. A do toho ženský hlas: „Proč, Bože...“ a podobně – matka se právě dozvěděla, že jí zemřelo dítě. Čekal jsem, že tak to bude další dvě hodiny, ale bylo to trošku jinak. Objevil se jakýsi příběh, typicky americká scenérie: rodina žije v rodinném domku na předměstí a má trávník, který poctivě seká. Otec je autoritativní, vojensky rázný muž (Brad Pitt), který trpí pocitem, že v životě nic nedokázal, a tak peskuje neustále své tři synky, aby z nich něco bylo. Scény jsou to chvílemi únavně známé. Jeho žena je naopak jemná, submisivní a senzitivní Jessica Chastain. Mini-příběh končí náznakem ženské vzpoury a mírným prozřením otce. Kdyby jeden ze synů nezemřel, byl by to velmi banální příběh. Režisér rozmělnil příběh do dvou hodin výtvarně krásných a různých filosoficky se tvářících scén, všechno nechal rafinovaně sestříhat, aby se v tom nikdo pořádně nevyznal. Odcházel jsem z kina lehce vykolejen jako poslední, po mně šli už jen ti dva mladí, co se za mnou vášnivě líbali i po skončení titulků. Nebylo mi jasné, kdo vlastně umřel. Ale pak jsem si řekl, že je to jedno. Dobrá zpráva: Amerika se transformuje. Jinak by tento pokus o umění těžko našel producenta.
21. prosince 2012 končí 260 000letý cyklus
Poslední dobou se mi začala vršit na stole esoterická literaturu, rozečetl jsem Drunvala Melchizedeka „Had Světla“ a Dianu Cooper „2012 a léta nadcházející. Budíček lidstva.“ Esoterická superhvězda Drunvalo ve své nové knize sděluje: duchovní energie Země (kundalini) se přesunula z Tibetu do Chile a ženská spiritualita vystřídá na 13 tisíc let dobu mužskou. Jakýsi chlapík na Facebooku to zjednodušil: budou nám vládnout ženské. Nemyslím si, že to bude tak jednoduché. O cestě srdce – neboť o tom je ženská spiritualita - už několik let píší mnozí, zejména ženy, které se zabývají esoterikou. Píší o ní už i muži. Třeba můj kamarád Pepa Šálek na Facebooku píše: „ Vše kolem vás je touto srdeční krajinou. Jste uprostřed toho největšího zázraku, který se stal skutečností. Jste ve středu lásky, jste její součástí a jste láskou samotnou. Pokud uvidíte bolest, utrpení a žal, uzdravte je. Vždyť vaše srdce samotné nemůže prozářit temné stíny kolem vás, pokud se jich budete stranit. Ony leží uprostřed vašeho srdce, a tak nikdy nemohou být odděleny od vás. Vaše srdce vás tak miluje, že čeká, až se rozhodnete vy sami být milujícími a pak prozáří vše bolestivé.“
V pondělí 8.8. vybuchla indonéská sopka Karangetang.
V noci na úterý začala část Angličanů - v reakci na to, že policie usmrtila člověka - vypalovat obchody, automobily, krást zboží a prát se s policisty, zemřelo několik lidí. Nepokoje v anglických městech - od Londýna po Leeds - jen potvrzují krizi Systému. Byly to největší britské nepokoje za posledních třicet let. Nepřál bych Evropě, aby se kontroverzní energie přesunuly z Dolní země do Středozemě. Chce to nějakou transformaci ve smyslu Cesty srdce. Když učinil britský premiér myšlenku, že je třeba „bojovat s morálkou společnosti“ (headline z České televize), zíral jsem. Co tím myslí? Připomíná to komunisty, ale Cameron je konzervativec. Premiér prý použil slova: „pokroucená morálka“, pomalý morální kolaps“... Boj má vypadat tak, že budou odebrány sociální dávky tomu, kdo se zapojil do výtržností.
Minule jsem tu zmínil Lví bránu – období heliaktického východu Siria – kterému staří Egypťané přikládali velký význam, otevřela se 26.7. a skončila 12.8. Nepokoje začaly náhodou v době, kdy Lví brána kulminovala.
V úterý ráno došlo k největší sluneční erupci tohoto solární cyklu o síle X-6,9, jejíž energie dorazila na naši planetu ve čtvrtek.
V neděli jsem se dozvěděl na internetu, že mezi Ďáblicemi a Chabrami v Praze je kruh v obilí čili odborně piktogram či agrosymbol. Hodně jsem tam toužil zaskočit, protože jsem žádný v reálu neviděl, ale nestíhal jsem – stěhoval jsem Pepovi Šálkovi gumy od auta a zakecali jsme se u adminky internetové Nové země Ivany Mukové. Tak třeba příště. Přečetl jsem si aspoň reakci kolegyně bloggerky Plíškové a přikládám odkaz: http://pliskova.blog.idnes.cz/c/204439/Kruhy-v-obili-Praha-Dablice-obrovskou-vystrahou.html
V sobotu prožil jsem cestou po Cibulce směr Vidoule to, co prožívají postavy filmu Nádherná Zelená (La belle verte/The Green Beautiful): byl jsem „odpojen“. Všechno mi připadalo zázračné, kouknu na strom – úžasný – nemohu se hnout místa... zahledím se do lesa, situace se opakuje... tímto způsobem jsem vylezl kolem pískovcových skal na košířskou náhorní plošinu Vidouli a zíral na obilné pole. Neřešil jsem tentokrát, proč pšenice stojí, když je zralá, ale hleděl jsem na tu žlutou krásu na pozadí nádherných bleděmodrých nebes. Jako bych nebyl v Praze. Byl to opravdu zázrak. Dalo by se říci, že taková procházka je anti-sportovní jogging. Poskakuje radostně srdce, nikoliv tělo. Čili taky Cesta srdce.
Diana Cooper cestu srdce vysvětuje takto: „Nejvyšší možností roku 2012 je to, že velké množství bytostí žijících ve třetí dimenzi otevře svou srdeční čakru... Když se vaše srdce otevře, nebudete druhé zraňovat, což povede ke spontánnímu mírovému hnutí po celé planetě...S otevřeným srdce budou přirozeně milovat a ctít jiné kultury a zvířata...“
