Na bílou zemi dopadají bílé paprsky. Obraz je čistý a tvary se liší jen odstíny a jemnými konturami. Vize trvá několik vteřin a zmizí. Je ráno, ležím na posteli se zavřenýma očima. Tyto obrazy ke mně přicházejí nečekaně a vzácně...
...Neumím je přivolat ani prodloužit. Naskočí většinou v polospánku, zřídka při meditaci a za několik okamžiků opět zmizí. Jen někdy jde o odraz tohoto světa, často jako by vize přicházela z jiné reality. Přesně si pamatuju svou první vizi. Bylo začátkem roku 2008. Relaxoval jsem doma na posteli se zavřenýma očima a zničehož nic jsem viděl naprosto detailně mořské dno, jako bych se díval na obraz v dokonalé černobílé televizi ze vzdálenosti několika desítek centimetrů. Bylo to ale reálnější než televize. Byla to realita sama.
S úžasem jsem sledoval ten obraz před sebou. Viděl jsem každé zrnko písku jasně ozářené světlem pronikajícím shora. Pod bílým pískem na dně něco lezlo, nějaký živočich s plochým tělem. A za pár vteřin vše zmizelo. Místo mořského dna tu byl zase jenom můj pokoj. Nikdo mi nedokázal vysvětlit, co to vlastně bylo. Hra mysli, průhled do jiné dimenze, halucinace – to byly nejčastější názory mých známých i léčitelů. Tento druh vidin čas od času pokračoval asi jeden rok. V roce 2009 jsem byl na dovolené v Řecku. Seděl jsem pod skalním převisem, abych se chránil před sluncem na pláži na ostrově Lefkada, když se mi před očima nečekaně objevila obrovská kamenná zeď postavená člověkem jakési prastaré kultury. To byla poslední vize tohoto typu, od té doby jsem už vídal jenom malé bílé obrázky, často pouhá vzory a ornamenty. Někdy nevím, jak si jejich význam vyložit, ale poslední vize byla celkem jasná – na Zemi dopadá důležitá duchovní energie. Bylo to přesně týden před odjezdem na Sosnu, kde Helena pořádala setkání příznivců internetové Nové země.
Červen roku 2010 začal v Čechách a na Moravě povodněmi. Na satelitních snímcích přes střed Evropy, nad jižním Polskem, Moravou, částí Čech a Rakouska proudila obrovská deštivá Amazonka. Bylo chladno a lilo, jako by už nemělo nikdy přestat. Klimatické změny na planetě se projevovaly i ve střední Evropě už řadu let prudkými výkyvy počasí. V některých částech země řádily přívalové deště, záplavy a vichřice, aby brzy na to přišly tropy a padaly dávné teplotní rekordy. Teploty oscilovaly kolem 35 stupňů Celsia ve stínu. Jako by se počasí zbláznilo.
Nevěděl jsem, co se odehraje v rekreačním středisku Sosna, kde se už nějakou dobu setkávali lidé, kteří se znali z internetu, ale byl jsem připraven na vše možné. Každé setkání tohoto druhu – většinou to byly esoterické semináře – mi přineslo nějaké zvláštní sdělení, něco jsem se naučil, poznal jsem nové lidi a o trochu víc pochopil sám sebe. Setkání mne vždy nějak posunulo na duchovní cestě. O to mi v prvé řadě šlo, proto jsem se těchto akcí účastnil. Když jsem se před třemi roky rozvedl, abych vyřešil dlouhodobou manželskou krizi, věděl jsem, že musím pokračovat v cestě „nahoru“ ve smyslu duchovním. Jediné, co mi zásadně pomohlo v životních krizích, byl příklon k věcem duše, hledání vnitřní harmonie.
V době rozvodu mi bylo 50 let a cítil jsem se silný. Bral jsem tu důležitou a nevratnou životní změnu, která mi otevřela cestu do neznámé budoucnosti, chvílemi lehkomyslně jako hru – aby mi následující pády ukázaly, že to zase taková legrace nebude. Často jsem o samotě propadal smutku. Šlo o dost: zda dožiji svůj život s pocitem marnosti a prázdnoty, nebo naopak s vědomím, že to vše mělo smysl.
Začátkem června se v zahraničí stala jedna podivná věc: nad Austrálií se objevila modrá světelná spirála. Podobná záhadná spirála zazářila rok předtím nad Norskem. Podle odborníků šlo o nepodařený start vojenské rakety. Jenomže záběry - zveřejněné na internetu - připomínaly všechno možné, jenom ne padající raketu. Alternativní badatelé vysvětlení expertů samozřejmě nepřijali, podle nich to byla energie vyslaná kýmsi skrze „portál“ do jiné dimenze, někteří odkazovali na tajné pokusy záhadného projektu HAARP, jiní rovnou na mimozemské civilizace. Je to varování, brzy přijde První kontakt s mimozemskými bytostmi, psali na internetu. Ale to různí fantastové hlásali dlouho, jako věštili předtím příchod destruktivní planety Nibiru z temnot vesmíru, která se vrací vždy po 3600 letech, aby fatálně ovlivnila život na Zemi, a další podivnosti. Zatím jim to nevycházelo. Že by se opravdu blížila nějaká zásadní změna? „Něco“ viselo ve vzduchu a citliví channelisté, údajně komunikující se spřátelenými mimozemskými a multidimenzionálními entitami, ohlašovali snad každý týden, že se blíží něco ohromujícího a převratného.
Jedna věc mne na modré spirále i při mé skepsi zarazila. O modré hvězdě, která předznamená blížící se konec tohoto světa, mluví totiž proroctví severoamerických indiánů kmene Hopi. A spirála byla modrá a vypadala jako stoupající kometa. A právě v té době proudila ropa v Mexickém zálivu do moře, jako by katastrofa ropného vrtu měla potvrdit, že šaman Hopiů měl pravdu, když věštil: „Uslyšíte o bydlišti na nebesích, nad zemí, které bude padat s velkým burácením. Bude to vypadat jako modrá hvězda. Velmi brzy nato ceremonie hopijského lidu ustanou. Toto jsou znamení, že velká zkáza je tady: Země se bude kolébat sem a tam. Bílý člověk bude bojovat s lidmi v ostatních zemích – s těmi, kteří jako první ovládli světlo moudrosti. Bude tam mnoho sloupců dýmu a oheň... Ti, kdo zůstanou a žijí na místech jako Hopi, budou v bezpečí. Pak tu bude hodně k obnovení. A brzy, velmi brzy nato, se Pahana (Ztracený Bílý bratr) navrátí. Přinese s sebou úsvit pátého světa. Budeme sít semena jeho moudrosti do svých srdcí. Stejně tak i nyní už byla zaseta semena. Mají uhladit cestu k přechodu do pátého světa.”
Blíží se opravdu nějaký konec starého světa? Nebo je to jen odvěká podvědomá úzkost lidstva, která čas od času vyvře z kolektivního pravědomí? O konci mayského kalendáře a konci světa jsem v té době četl desítky někdy zcela protichůdných, teorií, které zaplňovaly internet a v nekonečném toku rašily jako houby po dešti. Na druhou stranu jsem byl přesvědčen, že skutečně dochází k duchovní transformaci lidstva, že jsme na cestě vzestupu lidstva ke globálnímu mystickému probuzení. Měl jsem pro to jeden docela dobrý osobní důvod: na přelomu let 2006 a 2007 jsem začal vnímat energie ze stromů, kamenů i lidí. A ty energie postupně sílily.
V mém životě se letos objevila nová žena – Dita. Její dívčí křehkost mi od začátku učarovala. Ráda se objímala a při setkání mě vždy políbila na rty. „Miluju doteky, objetí, lidé se málo dotýkají, miluju to, chci se dotýkat všech,“ říkala nadšeně. A fyzický kontakt s ní byl opravdu příjemný. Rychle jsem se do ní zamiloval. Její otevřenost, zčásti působící naivně, mne okouzlila. Rád jsem ji vídal, objímal se s ní, chodil s ní pražskými parky, dotýkal se jí a doufal, že se nebude chtít dotýkat všech mužů, kterým se to bude líbit stejně jako mně.
Při našem prvním setkání padala slova, která bych nazval klíčová: jóga, umění, meditace, esoterika... Když je vyslovila, zdálo se, že bychom si mohli rozumět. Normální ženy mne nepřitahovaly a byl jsem si jist, že mi ani nebudou rozumět, zatímco tady byla šance.
Poté, co jsme se s Ditou náhodou seznámili, mne pozvala do kina - už to bylo neobvyklé. Neobvyklé bylo i to, že říkala, co si myslí. Tato zdánlivě obyčejná čtyřicátnice, chodila na filmy pro náročné diváky, četla esoterické knihy a meditovala. Vlastně četla několik měsíců jen jednu knihu, – o tom, jak zhmotnit své představy. Tím žilo v té době v Čechách určitě moho žen. Zákon přitažlivosti byl jedním z hlavních esoterických témat té doby.
Na jaře jsem se rozešel se svou dosavadní přítelkyní Miladou a Dita se tehdy náhodou rozešla se svým přítelem Richardem (Esoterická poučka: Náhody neexistují). Dveře k nové lásce se zdály být otevřené. Ale nebylo to tak snadné. Jeden problém spočíval v tom, že já jsem chtěl konečně po chaotickém osamělém životě nepraktického padesátníka spočinout ve stabilním partnerském vztahu, což mi vdaná Milada nemohla nabídnout, ale Dita toužila po volnosti. „Potřebuju svobodu!“ zdůrazňovala mi třikrát za den, asi abych na to náhodou nezapomněl.
Ano, chápu, odpovídal jsem jí. Problém možná spočíval v tom, že já Ditu potřeboval víc než ona mne. Spěchal jsem, a čím víc jsem tlačil na pilu, tím víc se ona ode mne vzdalovala pod nejrůznějšímu záminkami: musela být s dětmi, návštívit rodiče, je unavená, potřebuje si odpočinout...
Je taková doba, že ženy po celém světě jsou opojené svobodou. Chápu to. Žily tisíce let pod patriarchální knutou a teď přichází nová doba, která jim umožňuje (alespoň na Západě, kde je za to nikdo nenechá zmrskat nebo rovnou ukamenovat) dělat prakticky cokoliv. Mohou nyní dělat prakticky všechno, na co dříve měli privilegium jen muži – flámovat, střídat milence, rozvádět se, najít si o desítky let mladšího partnera nebo třeba hned několik najednou. Prostě žít free. Jako by se tak trochu vracela 60. léta 20. století. Svět se mění. V principu jsem to chápal a přijímal. Ano, ať žije svoboda.
„Toužíme po svobodě! Jsme svobodné bytosti. Budete to muset respektovat! Chceme nepodmíněnou lásku! Milujte nás bez podmínek!“ vykřikovaly moderní vyznavačky esoteriky, duchovna, volné lásky a tantrického sexu v internetových diskusích. Teoreticky jsem to chápal a souhlasil (jsme přece rovnoprávní), ale rozum i instinkty mi říkaly, že to je nesmysl. Láska erotická je spojená s žárlivostí a potřebou mít partnera jen pro sebe. Svobodomyslné avantýry ji zahubí, jako voda uhasí oheň. Nepodmíněná láska je pěkná teorie, ale mohlo by to v praxi fungovat jen tehdy, kdyby se muž a žena od sebe dokázali zcela odpoutat a přitom se milovat. Odpoutání a láska je ale protimluv, který jsem mohl dobře zkoumat, když jsem začal vztah s Ditou.
Říkal jsem jí Modrá víla. Měla ráda modrou barvu stejně jako já a připomínala tichá, klidná, něžná a křehká – na první pohled vílu. Zdání ovšem klame. Současně jsem viděl, že Dita je žena, která neumí být sama a nebude sama, žena, která lne k mužům a oni jsou na oplátku přitahováni k ní. Její zevnějšek, chování, tón hlasu, pohledy, všechno to byla dokonalá ženská zbraň zaměřená k jedinému cíli – přitáhnout k sobě muže.
Dita nicméně nedělala žádné vylomeniny, jen občas něco nakousla, při čemž mi zatrnulo. Jako by po špetkách zkoumala, co vydržím. Jednou mi řekla, že byla na tantrickém cvičení u svých známých. Šlo prý jen o sdílení energií, ale nakonec jí ti dva navrhli, že by se mohli svléknout a „sdílet své energie“ všichni tři nazí. Odmítla a já jsem si v duchu velmi zhluboka oddychl.
Jindy mi sdělila, že pojede k moři s oddílem jógy a jeden kamarád jí navrhl, že by mohli spát spolu na pokoji. „Co si tom myslíš?“ zeptala se zkoumavě. Mlčel jsem. Měl jsem totiž dojem, že mi spadl na hlavu kýbl, zasáhl mne blesk z čistého nebe, a tak se mi nemluvilo moc dobře. Až mne zaskočilo, jak nepříjemně na mne její klidně sdělená informace působila. Mlčel jsem nápadně dlouho. Láska bez podmínek je krásná věc, ale ta moje nebyl ještě tak vyspělá, aby vydýchala týden u moře s kamarádem na pokoji. Proč mi to vůbec říká? Co to na mne zkouší? „Takže tobě to vadí. Ne, počkej, takhle to nechci,“ řekla tehdy a objala mne.
Ano, vadilo mi to. Copak jsem robot, aby mi nevadilo, že moje holka bude spát u moře s cizím chlapem na pokoji, i když je to údajně kamarád? Dita poznamenala, že mi taky nemusela vůbec nic říkat. Za tu upřímnost jsem jí poděkoval. Ale pocit, že s touto ženou to nepůjde, ve mně sílil den ode dne. „Budeme si všechno říkat, chci být k tobě upřímná,“ říkávala. S tím jsem samozřejmě souhlasil. Určitě to bylo lepší, než kdyby mne podváděla. Nakonec mohu z toho bláznivého vztahu vycouvat, kdybych už toho měl nad hlavu.
Jenomže vztah mezi námi byl silný, byli jsme na sebe telepaticky napojeni. To mne nepřekvapovalo, prožíval jsem to už dříve s některými blízkými lidmi. Rovněž s Ditou bylo brzy běžné, že jsem na ni pomyslel a ona mi vzápětí zavolala. Nebo jsem jí zavolal a ona řekla: „Teď jsem na tebe myslela.“ Dělo se nám také, že jsem jí odeslal smsku a současně mi přišla zpráva od ní. Psali jsme si zároveň. To souznění bylo úžasné a já jsem podlehl dojmu, že my dva k sobě patříme a že spolu budeme, i když vztah s něžnou knihovnicí byl od začátku poněkud vratký a její upřímnost jsem vnímal někdy jako bezohlednost. Poté, co se odstěhovala od svého bývalého přítele Richarda, u mne několikrát přespala. Ale stále mi připomínala svou potřebu volnosti. „Žijeme teď a tady, sám to říkáš,“ opakovala často a zavrtávala přitom do mne své něžné oči. Tehdy jsem si jen smutně pomyslel: Dobře ti tak, neměl jsi jí dávat knihu od Eckharta Tolleho Moc přítomného okamžiku!
„Copak nevíš, že jsem Štír? Jsem žárlivý,“ upozorňoval jsem ji.
„Já vím,“ smála se. Byl to hezký smích. Potřeboval jsem, abych byl pro ni nejdůležitější člověk jejího života, ale ten okamžik ona oddalovala. Oťukávala si mě. Nespěchala. Chápal jsem to, prožila dva osudové vztahy, které skončily špatně. A tak plynul náš vztah od jara do června.
„Jsem na tobě příliš závislá. A to nechci. Musím to změnit!“ řekla Dita jednoho dne. Překvapilo mne to, protože z mého hlediska se mnou trávila málo času. Místo ke mně jezdila téměř denně z práce do svého bytu za Prahou, kde žila s dcerou a bývala tam většinou i o víkendech. Na mé maily během pracovního týdne odpovídala úsporně s tím, že má hodně práce. A mobil příliš nepoužívala.
„Vyžaduješ pořád pozornost!“ vyčítala mi, ale já jsem žil několik let sám, a proto byla moje partnerka v centru mého zájmu, chtěl jsem s ní být v kontaktu co nejvíc. Zatímco Miladě to nevadilo, Dita o to nestála. Začátkem června jsme šli na její přání do kina na film Woody Allena Užívej si, co to jde. Smáli jsme se komedii o starém, zapšklém vědci Borisovi, který nenávidí celý svět. Misantropovi Borisovi se na začátku příběhu nacpe do bytu mladá naivka Melody, která se do něj kupodivu zamiluje. Všechny postavy filmu se v jeho průběhu radikálně změní. Matka Borisovy milenky Marietta v sobě objeví umělkyni a promění se z věrné manželky v bohémskou fotografku. Taťka zjistí, že je vlastně na chlapy a stane se šťastným homosexuálem. Na závěr přijde nemožné – zamiluje se i cynik Boris. Ditě se film moc líbil, nejvíce ji zaujala Marietta, která nakonec žila se dvěma muži, kteří za ní chodili jako pejskové. Zatímco mně to připadalo uhozené, Dita byla Mariettou nadšená.
„Tak bych chtěla žít!“ zopakovala několikrát a sledovala, co já na to.
Myslela to vážně? Byl to jen výkřik bez významu, nebo mám od ní čekat cokoliv? Trápil jsem se. Byl jsem do té ztřeštěné ženské zamilovaný a nemohl jsem s tím nic dělat. Vlezl jsem bez tušení do nenápadné pasti. Ještě před mým odjezdem na Sosnu a Ditiným k moři mne pozvala k sobě do práce. Přestože bylo její pracoviště umístěné v romantickém parku v centru Prahy, nelíbilo se jí tam. Toužila dělat něco jiného. Když jsem se podíval do její kanceláře, bylo mi to jasné: temný kout s mřížemi na oknech. Víla a mříže, to nejde dohromady.
„Chci změnu, chci ve svém životě všechno změnit! Jsem nespokojená, musím žít svůj život. Chci tančit, zpívat, cestovat… milovat! To chci!“ Poslouchal jsem a usmíval se. Jistě, kdo by chtěl žít svůj mechanický, nezajímavý život? Každý po něčem touží. Každý toužíme po svobodě. Nebesa mi tedy poslala do života další variantu na téma „Milostný vztah na částečný úvazek“. Dita svým způsobem opakovala to, co jsem prožíval s Miladou. Byli jsme odděleni a zeď, která nás oddělovala, vypadala docela pevně.
„Něco mi chybí od té doby, co jsem se rozešla s Richardem,“ řekla mi jednou a ještě to párkrát zopakovala. Bývalý přítel byl její noční můra. Nostalgicky vzpomínala, jak jim spolu bylo dobře, jak si užívali života. Po dvou letech to ale skončilo a vztah se rozpadl.
„Mám ho vyřešeného, posílám mu lásku,“ řekla jednoho dne rozjásaně. „Nenávidím ho, hajzla!“ dozvěděl jsem se později. Nicméně Dita se snažila myslet a žít pozitivně (Esoterická poučka: Mysli pozitivně!). Věděla, že negativní emoce připoutávají lidi k sobě a kazí jim karmu. Do vztahů, které nemáme vyřešeny, se budeme muset vracet i v příštích životech, dokud karma nebude vyčištěna. V tom jsme byli zajedno: věřili jsme v karmický zákon. Plynuly týdny a moc se to neměnilo. Ditiny rozkolísané nálady, nespokojenost střídající euforii, pak zase deprese, a tak pořád dokola. Nicméně když jsem jí navrhl, že se radši rozejdeme, tak to odmítla. „U moře se nabiju, získám energii. Vydrž to, vrátím se jiná!“ slíbila. A byla to pravda.
Když jsem 11. června v pátek odjížděl na setkání Nové země, bylo takové vedro, že v Praze padl teplotní rekord - 33,3 ° Celsia. Biologická zátěž dosáhla maxima. Příliš mnoho trojek. Trojka je moje mysteriózní životní číslo, tak jsem si toho nemohl nevšimnout. Trojka se objevovala nápadně často v mém životě spolu s číslicí 1. Čirou náhodou jsem bydlel se svou rodinou v domě s číslem 31 a čirou náhodou má nakladatelství, ve kterém pracuji, popisné číslo 3311. Takových náhod se dělo v mém životě mnoho. Jedenáctka v datu odjezdu vypadala příznivěji, je to uznávané „andělské“ číslo. Když se vám nějaké číslo v životě příliš často vyskytuje, něco to znamená. Dlouho jsem to pokládal za babské žvásty, ale nakonec jsem si čísel začal všímat. Když vás jednoho dne v zamyšlení téměř přejede auto a vy zázrakem přežijete, a náhodou je 13. ledna, nic jiného vám nezbývá, pokud nejste naprostý ignorant. Od té doby čísla sleduji. Co kdyby?
Podle Američanky Doreen Virtue, která o sobě tvrdí, že je metafyzik čtyř dimenzí, číslo 11 znamená: „Věnuj pozornost opakovaným myšlenkám a nápadům, protože jsou to odpovědi na tvé modlitby. 11 může dále znamenat velmi tvořivou osobu, která se musí vyvarovat závislého chování…“ Je to pouhá náhoda, že právě ve znamení tohoto čísla jsme se od sebe s Ditou vzdálili? A ještě zamíchám své tarotové karty, abych zjistil, co říkají ony. Mám ty karty asi 4 roky. Koupil jsem si je v době, kdy už tarot vykládal téměř každý a mně vadilo, že nevím, oč jde a proč jsou tím všichni jako posedlí. Začal jsem proto tarot studovat. Někdy jsem míchal balíček karet nesčetněkrát za den a přečetl jsem o tomto orákulu několik knih. V tarotu má číslo 11 karta Spravedlnost. Možná se na Sosně dočkám spravedlnosti, nebo Dita u moře. Nebo se jí dočkáme oba dva. Co nám přinese?
Dita téhož dne odjížděla k moři. Čekala ji jóga, slunce, plavání a zajímaví lidé. Dal jsem jí volnost, po které toužila. Před odjezdem jsem jí zavolal. „Máme být spolu, cítím to,“ shrnul jsem svůj pocit. Bylo to na mne nezvykle upřímné vyjádření. Málokdy říkám ženám takové věci. Miloval jsem ji, a přece jsem nebyl spokojený.
