Ta ženská je pod drogama

Jedu ve vlaku. Kousek ode mě sedí dvě matky. Takové ty bárbínovské typy. Každá s miminem v kočárku. Baví se k mé radosti o chlapech, dětské módě, o jídelníčku svých ratolestí. Pak najednou strnu. Začnou řešit porod.  

„No, já jsem dostala epidural, to byla hrozná bolest.“

„Có? Tys jako rodila normálně? Já šla na císaře, Mirek mi to zařídil přes známého.“

„Já jsem taky mohla, ale prý je po tom velká jizva.“

„To není vůbec pravda. Dívej, skoro to nejde vidět.“ Jedna bárbína si vyhrnuje kalhoty i s kalhotkami a ukazuje kámošce jizvu.

Zkameněl jsem s otevřenou pusou. Rozhovor pokračuje.

„Hele, a jak to probíhalo u Tebe? Trvalo to dlouho?“

„Nó, ty bláho, deset hodin. Když jsem byla na dva prsty…“

To už jsem nevydržel. Jdu k nim a říkám: „Dobrý den, dámy. Je to moc zajímavé. Ale musíte tady řešit přede všema porod? Myslíte, že někoho zajímá, na kolik jste byla otevřená?“

Obě bárbíny se na mě hnusně zašklebí a pak jedna říká: „Co se staráte. Běžte do prd.le.“

Vyhodnotil jsem všechna pro a proti... Nakonec jsem šel. V druhém vagonu seděli samí důchodci. To bylo, panečku, úplně jiné kafe.