Šak to znáte. Dyž sa v dědině ukáže nejaké děcko z města, tož by ho všecky vesnické hnedkaj z fleku vyliskaly. Dycky to tym měšťákom dávali zežrat.
To tak jednú měli stařeček Vlk se stařenkú Vlkovú na hlídání svojích dvoch vnúčkú. Juru a Martina. Ti žili s rodičama v Hodoníně a dycky sa za stařečkem a stařenkú moc těšili. Měli sa u nich dobře. Furt hónili slepice a ze stařečkem dávali ráno a navečer nažrat králikom.
Najvěc sa jim lúbilo chodit za sviňú k chlévu. „Ne že vás napadne jít dovnitř. Prasa je ťažké, éj, to by dopadlo,“ promlúval jim do duše stařeček. Chlapcom to nemosel řikat dvakrát, šak měli z prasacka strach. Aby né, dyž mělo hodně přes metrák a ti sopláni měli devět a dvanáct roků.
Na dvoře měli o zábavu postarané, ale dyž vyšli před chalupu, mosel na nich stareček dávat pozor. Šak dobře věděl, jak sú na nich děcka z dědiny nabrúšené. A enom z teho důvodu, že bydlijú ve městě.
Jednú, dyž sa chlapci hráli před chalupú, stařeček zaspali a stařenka měli moc práce, aby eště hlédali, co ti dvá zas vyrábijú.
Hráli sa a najednú vidijú, jak k nim utěkajú třé starší chaloni. Mohlo jim byt tak patnáct rokú. Dyž od nich byli takých sto metrú, na Juru s Martinem začali řvat: „Bojíte sa nás, co? Sopláni.“
Jurovi, ten byl od Martina o tři roky starší, sa v lebeni urodil nápad. No co, mohli vklúznút do vrat, zamknút je a bylo by. Enomže to by tým pazgřivcom ukázali, že sa jich bojijú. „Martine, poď, utěkaj za mnú,“ povidá Jura. A už sa brali za chalupu. Tych dvoch dacanú měli v patách.
Jura dobře věděl, kam sa ženú. Kúsek za chalupú rostlo stromú a hlavně křákú, že dyž do teho zeleniska nekdo vletěl a zgrčil sa, tož ho z cesty nemohl nikdo vidět. A to byl ten Jurúv nápad. Zalézli do teho šúniska, zrovna dyž ti dva pajtáši utěkali kolem chalupy.
Z vyplazenýma jazykama sa dokodrcali ke keřom a čučeli, kam jim ti dva sopláni zmizli. „Matúšu, včíl sem cosi čul. Tam v tych keřách. Šak to budú oni,“ povidá jeden z nich. Menoval sa Cyra. Matúš ale měl v gaťách nadělané. „Počki, a co dyž né. Já tam s tebú nepudu.“ No Cyrovi sa tam take samotnému nechcelo. Tož enom řval: „Vylezte otáď, pazúři, šak víme, že ste tam!“ Ale Jura z Martinem seděli na bobku zakrytí zeleniskem a čučali.
Za chvílu ti dvá caloni s nepořízenú odtáhli dom. Za chalupú eště zastavili a hleděli, estli náhodú tych dvoch neuvidijú. V tu ranu ale vylézl z vrat stařeček Vlk a Juru z Martinem volal dom na večeřu.
„Co vy tu? Neviděli ste našich dvoch vnukú,“ ptali sa jich stařeček. „Neviděli. Dyť ani nevíme, jak vypadajú,“ lhali Matúš s Cyrú, až sa jim od huby prášilo. A rači už sa brali. Celú cestu dom jim to v kotrbách neštymovalo, jak jim mohli ti dvá zmiznút.
Jura a Martin vylézli z křákú, až dyž slyšeli stařečka, jak jich volá dom. Rychlo utěkali. Dobře věděli, jak by jich ti dvá vyliskali, dyby došlo na súboj.
„Stařečku, tu sme. Byli sme enom totkaj kúsek za chalupú, jak sú ty křáky,“ povidá Jura. A mrkl na Martina, kerý byl za stařečkem celý rozšklébený.
Matúš s Cyrilem zas za nejakú dobu vyzkúšali to samé. Ale nikdá jim to už nevyšlo. Dyž sa blížili po cestě, Jura z Martinem sa dycky ztratili do chalupy. Dobře věděli, že dyž by sa vypravili zas ke křákom, stačilo by jednú škobrtnút a ti dvá dacani by jich zrúbali jak financ kozu.
http://www.jirik-pisalek.cz/blog/slovacka-dedina
