Když jde kvůli faux pas do tuhého

Nic naplat, je to tak. Má milovaná dcera chvílemi zapomíná na slušnou výchovu a dobré mravy a porušuje pravidla společenského chování. Vůbec neřeší, že to místo ní schytá třeba táta.

Jednou si tak stojím frontu na venkovských trzích. Na kafe. Dcerka najednou bez varování prohlásí: „Uni.“ Každému v okruhu pěti metrů je jasné, že ještě nezvládá vyslovit toto slovo s písmenem h, tak hned zbystří. Okamžitě mi nabíhá husí kůže ze všech těch vytřeštěných očí a pohoršených pohledů okolo.

Zjišťuji, že malá toto slovo věnuje pouze ženské před námi ve frontě, kterou odhaduji na 120 kilo živé váhy (čímž má nade mnou navrch). Dcerka se na ni ještě jednou podívá a nahlas přidá: „Pani, uni!“. To aby náhodou nedošlo k omylu a bylo úplně jasné, na koho míří.

Dotyčné dámě naštěstí buď nedochází, co tím chtělo mrně za ní říct, nebo jí zrovna vypadlo naslouchadlo. Sice se otáčí naším směrem, ale k mé úlevě mě neknokautuje. Beru si dcerku bokem a promluvám jí do duše, že tohle říkat nesmí. Kdoví, kde to slyšela. Na druhou stranu jí nelze upřít, že ví perfektně, kdy má svoje „uni“ použít.

Další faux pas v dceřině podání nastává jednou při cestě vlakem. Sedíme v kupéčku a v Prostějově k nám přisedne žena s asi desetiletým klukem. Hned, jak se uvelebí v sedadle, začíná mi vrtat hlavou, kolik má tahle paní asi let. Malá po ní zatím hází různé ksichty. Kluka to nezajímá, je zažraný do nějaké fantasy knížky. Vůbec nevnímá.

Dcerka postupně zapojuje ženu, kterou zatím odhaduji zhruba na 40 – 60 let do své oblíbené hry: „Říkej mi, co je na obrázku.“ Spočívá v tom, že ukazuje na nejrůznější zvířata v knížce a čeká odpověď. Probíral bych to s ní samozřejmě sám, jenomže zrovna řeším takovou maličkost. Nasedli jsme do špatného vlaku, což naši cestu k babičce a dědovi o pár desítek minut prodlouží. Takže mě zaměstnává logistika.

Žena na protějším sedadle se naštěstí nenechává vůbec přemlouvat. Sama ochotně a bez reptání pojmenovává domácí zvířectvo, na které moje malá koketa ukazuje. Po nějakých deseti minutách se divím, že ještě ženskou nebolí pusa. Některá zvířata totiž jejími mluvidly prošla třeba desetkrát.

Najednou se ta milá starší spolucestující odmlčuje a vzápětí cosi řeší s hochem po svém boku. Zatím si říkám, že to spíš než maminka bude jeho babička. Kluk se však najednou ptá, jak dlouho ještě pojedou vlakem a mně při jedné větě neunikne jeho: „Mami.“ Hmm, čučím, jak tele na nová vrata? Takže přece jen matka.

Jenže finále má teprve přijít. Dcera dle staršího hlasu a vzezření milé dámy nabyla stejně jako já dojmu, že má něco víc odžito, takže na ni vrhne svůj úsměv a bezelstně praví: „Babi, babi.“

Paráda. Modlím se, aby už nepokračovala. Marně. Babičkou ji nazve ještě dvakrát. Žena se ale dál tváří jako dáma, zachovává chladnou hlavu. Ani jednou dcerku neopraví.  Když o pár stanic dál vystupuje, potutelně se na nás usměje a pozdraví. A malá té mamince (babičce) slušně zamává a odvětí: „Ahoj.“

http://www.jirik-pisalek.cz/