Bezdomovce řadím do dvou kategorií – fousáči a krabičáci. Obě skupiny rozpoznávám podle hustoty fousů. Fousáči jsou často sólisté. Sdruženářů je mezi fousáči míň. Krabičáci, to je taková všehochuť. Kolikrát ani nejsou bez domova. Jen tak zevlují s ostatními (podmostáři) a popíjejí nejčastěji nejlevnější krabičáky. Fousáči jsou v pohodě, občas je rád potěším desetikorunou. Neotravují, nejsou drzí. S krabičáky je to horší. Ti umí být zákeřní.
Na úvod jsou nutné vysvětlivky základních pojmů:
Bezdomovec – člověk bez domova. Ovšem označení bezdomovec je nepřesné. Domovem totiž myslíme místo, kde člověk žije a má k němu vztah. I takový bezdomovec žije v nějakém místě (pod mostem, ve starých budovách apod.), ke kterému má bezesporu určitý vztah. Přesnější je tedy označení „životem a městy bloudící lidé.“
Fousáči – životem a městy bloudící lidé, kteří mají fousy a dost často už z dálky nevoní. Jsou zpravidla nehluční, jen uzavření do sebe.
Krabičáci – životem a městy bloudící lidé, kteří se rádi sdružují. Občas mají fousy, občas je nemají a dost často už z dálky nevoní. Jsou mnohem hlučnější než fousáči, což vysvětluje neřízené popíjení nejlevnějšího krabicového vína hnusné chuti (vím, o čem mluvím, jednou jsem omylem ochutnal).
Podmostáři – souhrnný název pro životem a městy bloudící lidi, kteří žijí pod mostem či jinou stavbou, v letních měsících případně pod širým nebem.
Mé zkušenosti s fousáči a krabičáky jsou tak diametrálně odlišné, že ani diametrálně odlišnější nemohou být.
Setkání s fousáčem
Vykračuju do práce a proti mně se belhá muž. Má klobouk, dlouhý kabát, špinavé kalhoty a batoh. A přirozeně fousy. Když je dva metry ode mě, podívá se mi do očí a potichu povídá: „Dobrý den, pane, neměl byste nějaký drobák?“
„Určitě, počkejte,“ reaguju překvapeně. Nedokážu říct ne. Ten muž pozdravil, není nepříjemný, jen holt zapáchá, no. Sahám do kapsy a dávám mu pětikačku, kterou bych stejně utratil za nějakou zbytečnost.
„Děkuju moc,“ odpovídá radostně a belhá se dál.
Cesta do práce je najednou veselejší, protože můj mozek vysílá signál, že tělo právě vykonalo dobrý skutek.
Setkání s krabičáky
Vykračuju do práce. U supermarketu je v hloučku spousta lidí, kteří jsou slyšet už zdaleka. Kolem nic spousta krabic. Najednou mě zpozoruje dívka (něco kolem třiceti let) a kráčí mým směrem. Nespouští ze mě oči. Dělám, že ji nevidím, což je mi houby platné.
Má oči podlité krví. Říká: „Zdar, nemáš desetikačku?“
„Nemám,“ odpovídám jí a přebíhá mi mráz po zádech. V tu chvíli prostě ze sebe nic jiného nedostanu. A mám pocit, že ani nic jiného říct nemůžu. Důvodů je několik. Mám podpořit ožralce, kteří se nekontrolují a jsou na lidi okolo dost často sprostí? Mám dát desetikačku na to, aby si koupili další krabičák a chlastali o sto péro? Odpověď je jasná.
Tím ale setkání s divoženkou nekončí.
„Kecáš. Běž do h.jzlu, ty k.kote,“ řve na mě, načež se sune zpět k hloučku, kde probíhá vášnivá debata.
Co na to říct? Snad jen: Příště zase s radostí podpořím žebrajícího fousáče. Tomu dám drobné rád. I s vědomím, že to možná vrazí do krabičáku.
