Děkuji. Děkuji za to, že jsem u toho mohl být. Děkuji své ženě za krásné dítě, za krásného kluka. Byl jsem u toho, když přicházel na svět.
Den D. Brzo ráno. Sestry v porodnici se ptají na divné věci. Ověřují si nemoci prarodičů, přeříkávají všechny naše osobní údaje. Šeptám manželce do ucha, že číslo účtu neprozradíme.
A jde se na to.
U porodu si připadám zbytečný. Snažím se nezavazet doktorům a sestře, která je velmi příjemná a dělá pro manželku první poslední.
Jsem tady zbytečný, ale nedivím se. I ta podložka na posteli pod mojí milovanou je užitečnější než moje maličkost. Jsem s tím smířený. Jsem tady rád. Ostatně, alespoň hodnota mé morální podpory pro manželku je nezpochybnitelná. Doufám.
Má pravá ruka už se navíc těší na ten úžasný stisk, který dokáže vyvinout pravačka mé milé. Promiň, miláčku, ale tak to je.
Trvá to nějak dlouho. S manželkou proto hrajeme stále intenzivnější oční válku a čekáme na rozuzlení. Prckovi v bříšku domlouváme v naději, že to s ním hne. Poměrně brzo vyčerpáváme témata k hovoru.
Prcek je líný. Místo toho, aby se měl k činu, spí. Sestře, která chodí do pokoje po půlhodině až hodině, dochází trpělivost. Přichází s kapačkou. To je velký příslib. Najednou se začínají dít věci. To je, holenku, jiná liga. Díky, díky za kapačku!
Manželku držím za ruku, otírám jí čelo navlhčeným ubrouskem, podepírám hlavu. Kdyby mi tak mohla trochu té bolesti předat, hrozně rád bych pomohl. Nebo radši ne, když to tak vidím…
Jde to jako po másle. Promiň, miláčku, ale tak to říkala i sestra.
„Je to kluk!“ křičím. „Krásný kluk.“ Kde se mi vzaly tak rychle v očích slzy?
Vítej na světě, synu.
Doma na Tebe čeká dvouletá ségra, moc se těší.
A víš jak? Hlavně ať jsi zdravý!
