Dvojsmysl od bubáka

Říkáme si na chodbě stroze „dobrý den“. Můj pozdrav se navíc odehrává „na půl huby“ a v jednom tónu. Toho chlapa (souseda) totiž z duše nenávidím. Je to více než šedesátiletý podrazák. Jenže mi nedávno na schodech potykal. A jak divně. Řekl: „Ahoj“ a dodal: „Ty ho nemáš? Já jsem myslel, že ho máš?“ ....... Stál jsem tam, jak opařený a nevěděl, co říct.

Zničehonic tykačka a ještě otázka nejtěžšího kalibru. V těch dvou vteřinách, co následovaly, bujná fantazie odvedla své. Napadly mě tři otázky. Má doma se ženou všechno v pořádku? Proč se mě ptá na něj a dívá se mi do očí? Proč je takový nechuťák?

O tři vteřiny později mi došlo, co ten bubák, jak mu říkáme, myslel. Vedl totiž do schodů psa, pitbula. A protože my taky jedním psiskem (totiž fenkou) disponujeme, bál se jejich střetu. Jak prosté. Proto ty věty, které mě téměř donutily podívat se, zda třeba nemám rozepnutý poklopec a je tam všechno, jak má být.

Ale řeknu vám, hrklo ve mně pořádně.