Teho léta bylo dlúho hrozné sucho. Všecí byli z teho vedra uondaní. Trvalo takú dobu, jak už nikdo nepamatovál. Nekeří sa s tým nedokázali poprat a zaplatili to na životě. Třeba taká stará Měřicová nebo stareček Skočdopola. Srdéčka jim nevydržaly a doslúžily. A zrovna na funusu Anéše Měřicovéj sa stalo to, na co eště dlúho v Baráčnicách zpomínali staří aj mladí.
Stará Měřička byla vdova. A nikdá nebyla tá, o kerej by sa v dědině mluvilo dobře. Dycky vyhlédala z okna svojého baráku, ušiska našpicované, co sa děje nového, aby o neco náhodú nepřišla. Řikalo sa, že aj svojého muža Toncka dovédla do hrobu. Furt na ňho enom řvala a hezké slovíčko o něm neutrúsila. Ani do hospody ho nepustila. Tak býl pod pantoflem.
Starý Hořčica jednú povidal, že by si za to o Měřičku ani tragař neopřel. Robky ju zas obcházaly oblúkem, protože to byla vyhlášená klebetnica a na nikém nenechála niť suchú.
No když si pro ňu teho horkého léta došla zubatá, sice sa řiká, že o mrtvých enom to dobré, ale ludé za ňu nebečali.
Její céra Jenófa aj tak vypravila velký funus. Enomže v kosteli nebyl skoro nikdo. Tož co sa dalo robit. Farář sa za Anéšinu nebohú dušu pomodlil se všeckýma čtyrma z příbuzenstva a trojicú klebetnic největších, keré si to samo sebú nemohly nechát ujít.
Z farářa lélo, jak z konve. Mohlo za to slunko, ale aj v lebeni přehazovál myšlenku, že to bude eště zajímavé. „Kdo ponese tu rakvu, dyž sú tu akorát dva chlapé,“ přemýšlal a orosil sa eště vjec.
A že to nikdo neřešil, poznal hnedkaj, jak skončil mšu. „A rozlučme sa naposled s Anéžkú Měřicovú, kerú, Pane, dáváme do Tvých ruk. Ať má po Tvojém boku život věčný.“ Když to farář povidal, kývl do přední řady, aby sa nekdo chopíl rakve. Enomže všecí na něho čučeli a kývali mu zpátky.
„Mosíme sa s Tebú teďkaj naposled rozlúčit, jak sa patří,“ naznačíl eště farář. Po tém už to chlapi pochopili a vrhli sa k rakvi. Enomže měli obá ke dvom metrom a všecky robky v kosteli byly o dvě hlavy menší. To jak to vykúmat?
Chlapi že teda budú při ten nesení zgrčení, aby robky na rakvu došáhly ramenama. Ale to neměli dělat, vymstilo sa. Jak tak vycházali z kostela, jednému z nich ruplo v koleni a skácal sa do trávy. Druhý, jak to viděl, narovnal sa a rakva začla klúzat robkám z ruky dozadu, jak byla nakloněná.
Žádná pomoc už sa nekonala. Farář enom spráskl ruky, když rakva buchla na zem a mígl sebú hnedkaj vedle ní.
Víko rakve tým nárazem povolilo a najednú sa všeckým ukázala bledá Anéša. A naráz další řacha, to jak z teho pohledu buchla na zem její céra Jenófa.
A jak to všecko dopadlo? Jeden šohaj, kerý přiběhl na pomoc, měl pro strach udělané a pustil sa do díla. Najprv zadělál rakvu, aby tých omdlétých nebylo náhodú eště vjec.
Farářovi chrstl na hlavu vědro s vodú, takže sa velebníček hnedkaj probudil a začal nekresťansky řvat na celé kolo: „Ježiš, Ježiš, Ježiš.“
Akorát zbudit Jenófu z teho leknútí, nebylo tak lahké. Mosel jí plesknút párkrát po čuni, aby přišla k sebě.
Až sa dali všecí trochu do kopy, už bylo kolem tolik ludí, že to vypadalo, jak dyby došla celá dědina. Na kérchov to bylo eště daleko, tak hnedkaj drapli rakvu další chlapé a donésli ju až k vykopanej jamě.
Tam už ze sebja zkoprnělý farář enom vypravíl: „A tak sa s Tebú lúčíme, odpočívaj v pokoju.“ Z dědiny sa pak po dvoch měsícách vypravíl na zkušenú jinam. Ale už sa mu za celú další službu Bohu nedostalo také slávy jak tehdá na funusu staré Měřičky v Baráčnicách.
