Naše planeta = naše zodpovědnost

V minulém týdnu obletěla svět fotografie posledního žijícího nosorožce bílého. Kladu si otázku, jaký to bude mít dopad? Do jaké míry nesu spoluvinu na stavu životního prostředí? A jakou vinu nesete vy? 

Některé zprávy se sdílí špatně. Na fotce k prefexu vidíte posledního žijícího nosorožce bílého. Tato fotografie před pár dny obletěla svět.

A ano, cílí na vaše city, prvoplánově a vůbec na nic si nehraje. 
Naopak my si na něco hrajeme. Chodíme do školy, do práce, plánujeme dovolené. Někdy sdílíme status o lidských právech, vášnivě debatujeme o životním prostředí, občas podepíšeme nějakou tu petici, jindy odmítneme čokoládu s palmovým olejem. Ale kolotoč se točí dál.

V porovnání s poptávkou na trhu a celosvětovým pytláctvím jsou veškeré aktivity ochránců zvířat zrnkem v moři písku. Pokud je něco v módě a generuje to zisk, tak vymření libovolného druhu, nebo devastaci určité oblasti nic nezabrání.

Dokud nebude cílový spotřebitel dostatečně cítit zodpovědnost za to co způsobuje, nepřestaneme přírodu ničit a drancovat.

Nosorožčí konec můžeme směle přiřadit asijské, především čínské populaci.  A co Evropané? Jsme na tom lépe? Zmíněný palmový olej nebo drancování Africké krajiny pro cenné kovy? Slonovina? Ticho, jako vždy.

Kde je pomyslná hranice? Co se ještě musí stát, aby si lidé uvědomili svoji roli a žádali po svých zástupcích, aby konečně jednali? 

Myslet zeleně neznamená podporovat Kocába, modlit se k Bursíkovi a dávat si na střechu solární panely. Myslet zeleně, to je na prvním místě ochrana planety a zachování druhové rozmanitosti pro příští generace.

Naše planeta, naše spoluvina, náš alibismus.

V prvních odstavcích jsem napsal několik populistických výkřiků do tmy, několik otázek na které neznám odpovědi. Netuším, jak přivést koncové spotřebitele k jinému chování. Nevím jak zabránit vyhynutí dalších druhů. Ale až budu za 40 let vykládat svým vnukům a vnučkám, proč nebyla naše generace schopná zasáhnout, vysvětlení bude velmi prosté a smutné. Byli jsme příliš pohodlní a ukazovali jsme prstem kolem sebe. Přitom ten prst měl mířit do zrcadla.