Sliby se mají splnit, ale někdy je to těžké a nebo dokonce nemožné - to se stalo mě. Až po 40ti letech jsem se prosadil...posuďte sami, vydal jsem se na svatební cestu a se mnou cestovat není peříčko. Řekl jsem, jedem na východ a že to bude dlouhá cesta jsem jen naznačil. Začínáme v Djakartě...
Policista v Djakartě povolil foto až po vyčerpávající diskuzi Jorgos Milonas
Djakarta - město s více než 12 miliony obyvateli se rozprostírá na velké rovině o ploše ca. 660 km2, což vede k tomu, že má několik téměř autonomních center. V jednom z nich se nacházejí vládní a bankovní budovy nevídaných rozměrů, které jsou obehnány vysokým plotem. U bran stojí kontroloři, ozbrojenci, informační úředníci a pomocný personál, vždy ve velkém počtu.
Mondéní okrsky okázalých budov, paláců a parků jsou protkány nepřehlednou síťí uliček, v nichž se někdy ani dva chodci nevyhou a přesto jimi projíždějí skůtry a tlačí se hladoví indonézani. Vybírají si to správné místo na stravování ze statisíců pouličních kuchyní. Tento nadnesený výraz si většina těchto zařízení ani nezaslouží, protože se skládají z jedné plynové bomby, woku, a dvou necek na „umývání“ talířů a sklenic.Hlavním elementem je stolek nebo lavice, na kterém se připravuje zelenina, maso, nudle a rýže, aby byla dušená ve velkém, již zmíněném woku. Dívat se do zákulisí se nedoporučuje.
Jídlo nám všude chutnalo, cílený výběr ale naráží na jazykové hranice. To co někteří považují za angličtinu, jazyka znalý našinec často jako angličtinu nerozezná.
Gigantické město nenabízí žádné kolosální historické highlights a když, tak jsou vesměs ve stavu rozpadu. Mešit je všude samozřejmě nadbytek, vždyť 70 % obyvatelstva jsou muslimové. Dvě z nich nám stály za návštěvu…Jednu postavila sousedící velkobanka, zřejmě aby její zaměstnanci neztráceli čas pětkrát denně putováním za modlidbou.
Druhá mešita předčí vše zatím navštívené. Po převlečení do hedvábného sarongu nás provádí místní 'šames'. Mešita Istiglal je největší v jihovýchodní Asii a pojme, věřte nebo ne: až 200 000 věřících!(údaje se rozcházejí ) Centrální budova má pět pater, kopule je o velikosti Sv. Petra v Římě a strop je nesen 12 gigantickými sloupy.
Zvídavým se vyplatí zavítat do tradičního přístavu, v jehož čtvrti je nabídka exotických atrakcí bez hranic…. Všude stánky, hospůdky, pouliční kuchyně, kavárny, obchůdky a hlavně přístav. Dřevěné lodě ve stylu člunů, ale o velikosti kolem 50ti metrů, ve stavu, který nebudí zrovna důvěru, přivážejí do hlavního města cement, roury, hadice, rýži a další masové zboží. Nádenníci, kteří lodi vykládají jsou zahaleni do hadrů a zaprášení k nepoznání.
Tu a tam stojí kamenný svědek bývalé koloniální moci. Jen málo z těchto historických budov je v dobrém stavu. Jednou z vyjímek je Café Batavia. (Za Holanďanů se tak jmenovala kdysi Djakarta, pozn. autora) Nenápadná, stylová budova, hned vedle jedné ruiny…
Dekor je tak příjemný, že se hned usadíme a obdivujeme vystavené artefakty z dob dávno i nedávno minulých. Krom přehršle celebrit, zvěčněných na zdi na bezpočtu signovaných fotografií
nacházíme i Václava Havla
a plakát české „spartakiády“ z roku ….1927“. Nakonec se dovídáme, že podnik patří p. Grahamovi, honorárnímu konzulovi České republiky.
Ceny velmi chutného jídla, připravovaného z čerstvé zeleniny, kuřecího nebo hovězího masa jsou vlídné. Na stáncích, pouličních kuchyních v jednoduchých restauracích se pohybuje cena jedné porce okolo padasátikoruny. V restauracích s aircondition přijde jídlo přibližně na dvojnásobek. Pivo stojí víc než jídlo, víno je vzácností, většina strávníků pije čaj, studený nebo horký je za babku, nebo zdarma. Mořské speciality jsou připravovány s předstihem, ve fritézkách a v nás nebudily zrovna důveru. Přesto jsme se zažíváním nikdy problém neměli, i když jsme si občas dovolili i nějaký ten kulinářský experiment.
Kanalizace je určitě nedořešeným problémem Djakarty. Většína odpadů se sbírá do povrchních stok. Tyto kanálky jsou většinou vedle nebo pod chodníkem, přikryté nebo dokonce viditelné, přičemž ty chodníkové mají často poskozený kryt a tak na těchto místech náležitě zavání
Provoz na silnicích a hlavně ve městě je velmi hustý. Hlavní tahy jsou až osmiproudé. Provoz kolabuje pravidelně třikrát denně: ráno v poledne a večer, ale ani mezičasem tomu není jinak…Zácpy se snaží řešit samozvaní pouliční organizátoři, kteří pouštějí a zastavují auta na nepřehledných křižovattkách a za tuto službu kasírují od řidičů v přepočtu pětikorunu. Navzdor neuvěřitelně těsnému proudu stále směr měnících aut jsme nebyli svědky ani jedné nehody a odřená auta jsou tady velkou vyjímkou. Nejrychlejší jsou samozřejmě skůtry a z nich ty, které mají všechny díly motoru pochromované nebo vyvedené každý v jiné barvě.
Indonézština nemá s češtinou samozřejmě nic společného, přesto jsou zdejší policajti označeni na náramenících velkým, zlatou nití vyšitým nápisem, POLDA. Všichni naši známí bájí o Bali, tak se ze Sumatry přesuneme na ostrov Bali, který je převážně hinduistický. Pokračování za týden, Jirka
