Čína je velká – velké zážitky, velká zeď, veliká armáda hliněných vojáků – ale cena za velikost je také velká a to pocitˇují nejen Číňani. Otázkou je, zda ta cena není příliž vysoká…
14 pater a šikmá, skoro jako v Pize Jorgos Milonas
Po nastavení společného jmenovatele našich zájmů a úlohy čínské průvodkyně byly další zážitky už vesměs pozitivní. Průvodkyně Li-Li konečně pochopila náš velký zájem o historii Číny a změnila trasu. Místo zábavního parku a jezírka s lodičkami pro pracující lid, jsme navštívili čínskou zeď v místě, kde je vidět okolo 75 km jejího průběhu. Mimochodem, čínská zeď jedna ze tří lidských staveb, která je vidět z měsíce...
Dovídáme se o historii zdi, jak a kdo ji stavěl a dokonce i kolik stála životů (700 000). Počasí se změnilo, fouká ledový vítr a zbytky sněhu po nedávné sněhové kalamitě nechtějí zmizet. Mezi řečí se dovídáme, před 14ti dny v této oblasti klesly teploty na mínus 20, zvedla se sněhová vánice a překvapila skupinu Japonců, návštěvníků zdi, jako my. Skupina se nacházela na pouti po zdi, daleko od příští turistické základny … Japonci nebyli na mrazy a sníh vůbec připraveni ani vybaveni, zrovna tak jako chtějí lézt na Matterhorn ve Švýcarsku v teniskách…Pro tři z nich přišla veškrá pomoc pozdě. Neuvěřitelné, jak se naší mladičké průvodkyni rozzářil její obličejíček a rozšířili pupily, když nám sdělila, že na Velké zdi umrzli…
Li-Li nás zavedla do manufaktury, kde se po staru vyrábějí nádherné emajlové vázy a šperky. Technologie neodpovídá vzhledu váz, které vypadají buď jako porcelánové, nebo emajlové. Vše se na místě tvoří a vyrábí na měděném podkladu. Mravenčí práce s polotovary a chemikáliemi, za špatného osvětlení a výparů se odvíjí v jedné velké hale, kde jsou pracovníci natěsnaní jeden na druhém, jen šefové jsou za sklem. Fascinující zážitek byl sledovat chronologický postup až k téměř hotovému výrobku. Podle zručnosti a rutiny pracovali jedni na upomínkových předmětech, ti kvalifikovanější tvořili náročné a drahé umělecké objekty. Posledním krokem je hlazení povrchu broušením a následně leštěním. V nesmírně prašné, oddělené místnosti, bez valného odsávání, na nechráněných rotujících aparátech a v pološeru vznikal nádherný lesk…Pracovní podmínky, hygienu práce a místností bych opatroval jako státní tajemství…Prostě proti všem základním předpisům …
Příští den jsme přistáli po dvouhodinovém letu v Xianu, bývalém hlavním městě středověké Číny. Již její první vládce Qin po sobě zanechal skoro tak velké kulturní dědictví jako jeho následovníci dohromady…Historické jádro města předčí naši představivost.
Obklopuje ho totiž 12 kilometrů dokonale zachovalé a opravené zdi gigantických rozměrů, přerušované obrannými branami ve dvou řadách. Po hřebenu zdi by pohodlně mohly jezdit dva autobusy a ještě by zbylo na chodníky.
Na čtyřech místech zdi, vždy na největší bráně lze zapůjčit kola a objet po zdi celé město, které protínají široké ulice. Viditelnost je kvůli smogu tak mizerná, že sotva vidíme na druhou křižovatku.
V půl třetí odpoledne tušíme slunce a přesto je ve městě pološero. Podél zdi jsou videt i tady okna a balkony sedošedých obytných domů ve všech patrech z bezpečnostních důvodů profylakticky zamřížované. Po dvouhodinové projíždˇce už kašleme jako většina obyvatelstva. Nejvíc nás ale bolí pohled na malé děti s chronicky zanícenýma , nateklýma očima, což nás ještě čeká…To je daň za překotný a bezohledný rozvoj místního automobilového průmyslu a výroby elektřiny nejen v elektrárnách, ale i v nejrůznějších spalovnách.
Příští dva dny se věnujeme pěší túře po Xianu. Navštívili jsme sbírku umění a zúčastnili se dalšího kaligrafického školení s tím, že je nám jasné, že se to naučit nedá. Navštěvujeme pagody, šikmé a 14ti patrové, menší, vetší, s i bez muzea. Většina je již zase v provozu budhistů. Svatyně jsou renovovány do nepředstavitelné krásy nebo se brigádnicky ve výparech nitrolaků právě renovují.
Tibetská delegace věřících inscenuje pozoruhodný průvod, vzestup a odchod od pagody za zvuků hudby, která nám zní v uších dodnes. Jako přikováni stojíme v ústraní, pozorujeme a nasloucháme, čas nevnímáme, ale bylo to určitě přes hodinu. Vrchol nás ale teprve čeká.
Věčný život samozvoleného čísaře, tyrana Qina a ochranu jeho nesmrtelnosti měla zajistit bezpočetná armáda bojovníků z pálené hlíny…Úplnou náhodou je (1974) na svém pozemku objevil místní rolník, když vrtal studnu…dodnes sedí dnes již milionář Ju-an u kasy a podepisuje knihy. Do atmosféry doby nás má přenést film o životě císaře, bitvách a konečně výrobě jeho hliněné armády. V kruhové hale se promítá na všechny strany jako Maroldovo panorama, ale projektory nejsou přesně nařízeny na cílová plátna, jejich žárovky svítí různě silně až skoro vůbec…film je poškrábaný, barvy vyšisované. Ze všech stran nás, ale nejen nás, postrkávají Číňané, bez omluvení, rozumí se.
Po filmu postupujeme do několika hal, každá o rozloze dvou tří fotbalových hříšť, bez sloupů, kde je shromážděna většina z téměř 8000 vojáků hliněné armády. Figury jsou v různém stavu, od naprosto netknutých, které přežily drancování po smrti nenáviděného tyrana (plným jménem QinShi Huang Di), až po hromady střepů v ateliérech restaurátorů.
Naše nová průvodkyně Lee sporadicky komentuje vojáky: …“jsou v nadlidské velikosti, rozdílných vojenských šarží. Zachovala se dokonce i koňská spřežení. Při neopatrných archeologických výkopech byly nálezy poškozeny a tak jsou další práce zastaveny...“ Lee je mladá pionýrka, naprosto věrná idejím Maa a tak jsou diskuze udušeny už v jejich počátku. Během výkladu ji nesmíme rušit, aby neztratila nit`a nemusela začít odstavec znova a to jsme s ní jen sami dva…
Na druhou stranu od Xianu leží Lintong, kde se na 54km2 nachází Qinovo pohřebiště. Několik kilometrů zdobené aleje s bránami vede k pahorku, který prý skrývá, podle pozdějších zápisů, nevídané poklady. Dodnes nikdo neví jak Qin vypadal. V pahorku má být pohřbena císařská kolona o 81 zdobených vozech…V příštích letech je tedy na co se těšit !
Večer jsme navštívili divadelní představení - dávali operu, balet a drama v jednom. Libreto nás provedlo životem a intrigamini na dvoře všemocného Qina, ve všech barvách, uchvacující přesnosti a tempu.
Odlet do Japonska je brzy ráno. Z hotelu nás nechtějí pustit dřív, než pokojská spočítá ručníky, přesto převládají nádherné zážitky, leč ne na dlouho. Dlouhé čekání na odlet do Japonska jsme si na mezinárodním letišti chtěli zkrátit internetem, musel jsem vyřídit zaostalou poštu…Pokoušíme se o přístup do internetu podle návodu na ohromných bilboardech. Nejde to, přístup je jen pro Číňany vlastnící místní mobilní telefon. Již během cesty jsem zjistil, že na některé stránky nemáme přístup, protože jsou blokované cenzurou. Od prvního dne byla moje vlastní webová stránka i přístup na můj FTP server blokován. Získat informaci o přístupu k Wi-Fi znamená pobíhat v kilometrové hale sem a tam od přepážky k přepážce. Nevadí, času máme dost. Od jednoho info-stánku mě po telefonickém rozhovoru s kolegyní poslali tam, kde jsem už jednou byl a kde to nešlo. Tedˇ to prý určitě půjde. Nakonec se tatáž úřednice, která mě předtím odmítla, uvolila a zavedla mě k velkému automatu, který vypadal jako velká lednička. Po odstranění krytu, což bych si nikdy nedovolil, aparát polkl můj pas, oskenoval ho a „zaplatˇpámbů“ i vyplyvl. Já jsem pak mohl vyplnit na obrazovce žádost o přípoj. Vše odesláno, nevím kam …ale obratem dostanu povel vytisknout si uživatelské jméno a heslo. Tak "jednoduše" to v Číně někdy chodí. Návštěvu ukončujeme s jedním plačícím a jedním smějícím se okem…
Pokračování o Japonsku, kam se chystáme s přirozenou evropskou skepsí…bude zase příští pondělí…Jirka
P.S:
Naše zážitky z cesty se nemusí krýt se zkušenostmi jiných turistů – cestujeme individuálně, vybaveni třemi světovými jazyky slovem i písmem, předem se informujeme v dostupné literatuře...
