Posledními body programu na Velikonočním ostrově, po tom co jsme po několik dní naslouchali jeho historii z úst místních průvodců, byla návštěva místního muzea a sledování stopy „našeho “ ing. Pavla Pavla. Ve vzduchu zbyla spousta vyslovených ale nezodpovězených otázek. Něktré odpovědi nepřesvědčily svou věrohodností. Rapa Nui pro nás zůstal i nadále tajuplný. Vnese muzeum víc transparence do ostrovních dějin?
Ahu Tahai je nádherné místo a jako park nemá chybu a přece... Jorgos Milonas, alias Jirka
v pozadí se rýsuje jediná obec ostrova RongaPo historické stránce je Velikonoční ostrov svým způsobem fosilním svědkem monokulturní epochy, která mi připomíná vztah latiny k moderním jazykům. Doufám, že to není příliž abstraktní srovnání…Chci tím říci, že je dobře tuto kulturu poznat, v rámci všeobecného vzdělání, asi tak jako latinu. Moderní jazyky jsou ale podstatně užitečnější. A proč fosilní? Protože dnešní obyvatelstvo ostrova je s největší pravděpodobností úplně jiné než to, jehož památky a svátosti dnes obdivujeme a co do udržení tradic se zrovna nepřetrhne, krom okázalé demonstrace pomocí „modních “ doplňků jako peříčka, korálky a čelenky.
pečlivě poskládané kameny před vlastním "oltářem" jsou z novější doby
Ahu, ony již v předešlých reportážích zmíněné posvátné, ceremoniální nebo i jen pohřební plošiny s více či méně původním osazením moai, jsou roztroušeny po téměř celém ostrově. Jedno z 30 nejhezčích seskupení se nachází na okraji jediné ostrovní obce Ronga, kde je též archeologicko-etnické muzeum. V literatuře se plošina Ahu Tahai odbývá tím, že je nejméně autentická a tudíž z historického pohledu bezcenná. Příliž mnoho nálezů a kamenů tam bylo v poslední době „naaranžováno“. Nám to ale vůbec nevadilo, ani to, že jeden moai měl vloženy „novodobé" oči.
Dovolím si na základě ověřitelných informací opravit často uváděný a opisovaný výmysl, že sochy moai na Velikonočním ostrově měří kolem 20 metrů. Tyto údaje kolportují autoři, kteří zjevně na ostrově nikdy nebyli. Pravdou je, že je na ostrově registrováno 887 soch. Kromě jedné jediné měří všechny méně než necelých 11 metrů a také neváží stovky tun, ale něco mezi 5 a 50 tunami. Jediná 21 m (dlouhá) socha moai nebyla nikdy dokončena, leží v lomu a tudíž není ani postavena. Ta váží odhadem ca. 150 tun. Největší stojící moai měří 9.80m a váží max. 82 tun – nejmenší „velikonoční “ socha má něco přes metr.
Ahu Tahai obklopuje rozmanitý terén, rozprostírající se stovky metrů podél moře, lemovaný širokými loukami, které lákají k odpočinku. Poblíž moře se tyčí moai typicky nasměrováni čelem do vnitrozemí a vybaveni jsou dokonce i očima ;-)…Tak to je ten tolik kritizovaný (ale krásný) Ahu Tahai. Zůstává záhadou, proč se oči soch nedochovaly, krom toho jednoho poškozeného oka, které je vystaveno v muzeu. Oči soch nebyly vyrobeny z nějakých drahých materiálů, aby se vyplatilo je vyloupnout a odcizit. Asi šlo o rituální ponížení. Na nedalekých stáncích bylo možno zakoupit suvenýry, hlavně se nabízely moaie ve všech velikostech. Světe div se, všechny měly oči…
téměř ve všech sochách je zabudován mystický pták
Muzeum nabízelo přehledně dějiny ostrova, malé vitríny byly naplněny nálezy starobylých nástrojů, na stěnách a na panelech jsme sledovali grafickou a bohatou fotografickou dokumentaci archeologického průzkumu ostrova. Na panelu, který znázorňoval znovustavění soch a dokonce jejich transport, jsme marně hledali jméno našeho krajana a jeho plaketu, o které se u nás píše. Jen Thor Hayerdahl byl několikrát zmíněn.
jediné, byť je částečně zachovalé oko maoi
P. Pavel se tím stal známý a v r. 1986 následoval pozvání věhlasného cestovatele Thora Hayerdahla (m.j. na voru Kon-Tiki)…aby přijel na Rapa Nui. Poblíž posvátné platformy Ahu Tongariki postavil a „rozchodil“ jednu odsvěcenou moai. Pouze 6 pomocníků a jeden velitel daly tuto sochu do relativně rychlého pochodu. Později jsme se dozvěděli, že místní obyvatelstvo kladlo archeologům při jejich práci značný odpor. I chilský ministr hrozil, (v žertu?), že Pavla zastřelí, když by socha spadla a zlomila se v krku.
Trochu za větrem se konal malý trh místních řemeslných produktů a květin. Koketoval jsem s koupí semínek rudých ibišků, které mají obří květy, stejné, jako měla naše bytná Mercedes v zahradě jejího hotelu. Bohužel se žádná semínka, o sazenicích ani nemluvě, nesmí z ostrova vyvážet a to pod výhružkou vysokých pokut. Nabídka na stáncích byla velmi skromná, vše ostatní se sem totiž dováží.
samozásobování čerstvou zeleninou je na ostrově teprve v začátcích...
Zato z kulinářského hlediska se zacházka na trh vyplatila. Ještě dále „za větrem“ jsme objevili dvě pohostinství, kde hodovali výhradně místní. Jídelníček jsme úspěšně prověřili namátkovou objednávkou, jako už tolikrát, a navíc jsem požádal o jedno jídlo, jako měli na stole naši sousedi. Znova se ukázalo, že se na ostrově dá výborně stravovat, pokud se člověk vyhne hlavní ulici a restauracím pro turisty. Taverna očividně patřila a i obsluhu zajišťovaly členky folklorního tanečního souboru ostrova, takže nejen talíře plné chutného jídla byly pastvou pro oči.
Bohužel všechno jednou končí. Krátce na to jsme odletěli z bájného Rapa Nui plni dojmů … přes Santiago, směrem do Argentiny a Uruguaye.
