(20.) Velikonoční ostrov – smrtící obyčej, karibik v pacifiku (3.)

Prvním cílem byla kultovní vesnice Orongo, která se zachovala díky zvláštnímu větru, odolnému stylu stavby, používající výhradně kámen. Jako nízké rotundy se krčí v mírném svahu poblíž největšího kráteru ostrova Rano Kao přes padesát takových obydlí, každé pro 20 -30 lidí. Oblast kráteru je jedním z přísně kontrolovaných národních parků a to se mně málem stalo osudným.

sedm bájných průzkumníků, kteří Rapa Nui měli objevit... Jorgos Milonas, alias Jirka

v každé rotundě bydlela po několik týdnů v roce až 30 člená rodina

Naše skupinka prošla kontrolou a zmizela…moje zpoždění bylo jako téměř vždy způsobeno fotografováním.  Hledám vstupenku, ale i s peněženkou jsme ji zapomněli v hotelu a tak jsem zůstal před kasou sedět sám. Zvládnu to pozitivním myšlením, za blbost se platí… prohlédl jsem si výstavku o historii tohoto mystického místa a začal psát cestopisné poznámky – ty se jednou sejdou.  Za chvíli přišla od pokladny snědá ostrovanka a ptala se mě na koho čekám. Vysvětlil jsem situaci a ona odešla. Pak přišla zase, postavila se jako na přednášce a pateticky mně sdělila:“ Jménem ředitele našeho národního parku a ministra turismu republiky Chile vás zvu na prohlídku vesnice Orongo“. Připadal jsem si jako ve snu a už brzo jsem se kochal prohlídkou a naslouchal výkladu o nebezpečném obyčeji.

moře je zde dodnes plné žraloků

Jednou za rok se shromáždilo obyvatelstvo, zvláště jeho ostrovní honorace,  v Orongu. Nejodvážnější mladí muži se spouštěli skalnatou strží k moři, proplavali úžinu k malému ostrovu na kterém hnízdil bájný pták. Kdo jako první našel a přinesl vejce do vesnice se stal „ptačím mužem“ a získal tak vysokou společenskou prestiž. Zároveň měl spoustu politických pravomocí i ekonomických výhod.  Nutno podotknout, že mořská úžina je plná žraloků, šance proplavat tam a zpět byla věc štěstí a taky se to každému nepodařilo...

Blízký kráter je zároveň ohromným biotopem.V průměru měří ca. 1500 metrů, jeho hloubka je 900m a ve středu se nachází sladkovodní jezero s vzácnou florou a faunou. Kráteru vévodila ohromná socha moai, kterou si Angličani „odnesli “ do muzea v Londýně. Neopomenul podotknout s neskrývanou zlobou náš průvodce.

Nasedli jsem do mikrobusu a jeli k příští atrakci- k jeskyním, kterých jsou v krajině stovky, to byl jen začátek napínavého dne. Jeskyně vznikly během sopečných erupcí na základě různě rychle tuhnoucí lávy, působením plynů o různém tlaku. Navíc jsou jeskyně propojeny desítkami kilometrů dlouhými chodbami. Vchod do nich není všude zřejmý, protože je „chráněn“ hustým porostem z banánovníků. Propadliny nejsou nijak označeny a proto bylo dobře držet se poblíž průvodce…Archeologické nálezy z jeskyň nebyly zvlášť hodnotné z čehož se dá soudit, že Rapanuici v jeskyních nikdy nebydleli.

v pozadí hlídá zátoku pět a půl a čtvrtina moai...další se nachází v odložené renovaci.

Na Rapa Nui se dá opravdu pěkně koupat a plavat jen ve dvou zátokách, kde jsou pláže pokryty pískem. Vysoké palmy, sněhobílý písek, azurová barva moře, prostě Karibik v Pacifiku.

Zvrchu dominuje zátoku  skupina moai, z nichž jeden stál opodál a nacházel se právě v renovaci. Samozřejmě, že mu taky chyběly oči…Tato zvláštnost nám byla nápadná během všech dosavadních prohlídek na zachovalých Ahu.  Vysvětlení  se nám dostalo až poslední den v místním muzeu.  Tropické vědro na sluníčku a voda nádherné barvy před námi lákala do ní skočit…a tak ačkoliv moře bylo dost studené, přesto jsme se vykoupali – o to více nám pak chutnaly  peprné špekáčky a lahodné pivo, které jsme si objednali v kiosku v kruhu místních, kteří zde zrovna hodovali.

Osvěženi jsme nastoupili cestu ke svátosti Ahu Akivi, a navštívíli jsme též pole zachovalých Pukao, oněch účesů pro ceremoniální moai, které vypadají jako klobouky. Jejich obrovské rozměry (viz v pravo) jsou patrné až v porovnání s lidskou postavou...

Ahu Akivi, jak se též přepisuje už vlastně žádná svátost  není. Její základy jsou sice z 9. století a v jejím okolí byly nalezeny nejstarší stopy ostrovního osídlení, ale sochy ze 14. století na Ahu postavil v r. 1960 americký archeolog Mulloy.  Kameny použité na rekonstrukci platformy pocházejí ze zátěže lodi z 19.století a nejsou ani z ostrova. Za Ahu jsou zbytky krematoria. Sochy se dívají směrem sever-jih a na moře! což zřejmě není původní a je proti ustálené tradici. Samozřejmě, že náš průvodce měl i proto pragmatické vysvětlení: prý se dívají přesně směrem do Polynézie, odkud přišli jeho předkové…

Platformy zvané Ahu mají  typickou skladbu. Náměstíčko pro pohřební ceremonie a kamenné pole před vlastním  podiem, které skrývá ossarium s pozůstatky některých hodnostářů a prominentů. Prý bývalo zvykem mrtvé zabalit do listí a vystavené na podiu nechat na pospas červům.. Po nějaké době byly zbylé kosti uloženy do dvou komor v základech platformy.  Jiní nebožtíci byli spáleni a jejich popel nasypán do zmíněných komor. Pravdou je, že se ve většině Ahu nic nenašlo.

Na zpáteční cestě jsem si vymohl krátkou zastávku u Ahu Tongariki, oné ohromné skupiny moai, abychom měli alespoň jednu fotku monumentálních soch pěkně ozářených sluníčkem...

Zajímavé nálezy jsou shromážděny a částečně vystaveny v archeologickém museu v Ronga, které se nachází stranou od vesnice a hraničí na velká historická prostranství se spoustou moai.  V muzeu se prý nachází i to jediné oko, patřící kdysi jednomu moai. Napnutý jsem i jak je dokumentovaná výprava Thora Hayerdala a našeho Ing. Pavla Pavla na tento věru zajímavý ostrov. Máme se tedy na co těšit…tak zas příští pondělí.