Ve škole jsme se učili o chilském ledku a latinsko-americkém socializmu, ale něco konkrétního jsem si pod tím neuměl představit. Ještě si pamatuji, že i ostrov, kde žil Robinson Crusoe patří též k Chile (v souostroví Juan Fernández). Chile je jeden z nejdelších států světa, vzdálenost sever- jih měří 4300 kilometrů a v poměru ke své délce je zároveň nejužší. Na severu začíná téměř v tropech, přístavem Arica, kde Indiáni v šedesátých letech montovali i vyráběli škodovky Octavia Kombi. Na jih sahá až za Magellanův průliv a definitivně končí málem v Antarktidě, jejíž část si osobuje. Hranice s Argentinou na východě měří přes 5000 km. Administrace země je z těchto důvodů značně obtížná…K Chile patří i náš vysněný ostrov Rapa Nui objevený kdysi o Velikonocích...
Vládní palác, Santiago de Chile Jorgos alias Jirka
Že je Chile úplně jiné než jeho sousední státy, zjišťujeme až na místě. Organizovaný, i když pomalý hospodářský rozvoj, výstavbu a upevňování demokracie lze sledovat všude. Na vše dohlíží policie, protože stejně jako jinde si někteří občané pletou demokracii s anarchií a jsou hmataví. Minulost je příliž živá.
Dovídáme se, že i 23 let po pádu Pinochetovy diktatury nejsou rány ještě zahojeny a politická konfrontace jeho bývalých přívrženců a jejich obětí pokračuje. Před 40 lety oblehl generál Pinochet prezidentský palác, odstranil per dekret a násilím socialistickou vládu a Allende si vzal v svém obleženém sídle život. Jednou z vedoucích mluvčí nového Chile je Isabel, dcera svrzeneho prezidenta Allende (1973). Politická, hospodářská situace a společenské klima silně připomíná dobu v post-frankistickém Španělsku nebo po pádu chunty v Řecku. Chile má dnes ca. 17 milionů obyvatel a jako většina jihoamerických států silné imigrantské puvod. Nejen Italové a Němci, ale i celá východní Evropa je v Chile zastoupena.
Na ulicích vidíme nápadně málo lidí s tmavou pleti. 90 % jsou Evropané-Mestici. Bývalé obyvatelstvo Mapuche a Aymara (tedy to, co z něho zbylo) je zaměstnáno především v dolech (největší doly na měď na světě) a v zemědělství. Zvláště známé a dobré je chilské víno. Krajina je tak rozmanitá jako její obyvatelstvo. Za pěkného počasí, a to je na severu země pravidlem, jsou pohlednicové scenérie běžným zjevem. Standartními motivy jsou velehory, zelené plantáže ovoce, zeleniny, vinice a moře. Na jihu lesy, tisíce ostrovů a ledovce v Torres del Paine. Do hor, které se tyčí až nad 6000 metrů, jezdí trénovat špičkoví lyžaři z celého světa. Pro většinu místních je tento sport zatím nad jejich možnosti.
Hlavní město Santiago de Chile (Foto Ertl M.) nese nejen po architektonické stránce stopy španělského vlivu, ale i píle jeho obyvatel odpovídá iberské normě a nespolehlivostí, kterou jsme pocítili i my, navzdory perfektnímu plánu jak město nejlépe poznat. V centru Santiaga je silně chráněná vládní čtvrť, která se v noci proměňuje v mobilním plotem ohrazenou oblast, kde žije ca. 200000 lidí. Díky divadlům a muzeím žije město bohatým kulturním životem, o který se ještě dělí se sídlem parlamentu ve Valparaiso, nějakých 120 km od hlavního města. Tato neekonomická a časově náročná dualita je předmětem rozohněných sporů a ostré kritiky ze strany opozice.
slumy nebo slamy? all the same...
Kulinářské zážitky se s Argentinou nedají srovnat, i když kdo hledá, najde a my jsme hledali...Pěší procházka po Santiagu začíná na Alamedě, vede kolem Justičního paláce, Musea a Akademie krásných umění, radnice, divadla a končí v Sanhattanu. Město má kolem 6 milionů obyvatel, procházka není náročná – vše zajímavé je kolem centra. Nádherné divadlo, prezidentský palác, katedrála a historický park s výhledem na město a na obzoru k horám jsou právem chloubou Chilanů. Aktivní sopky a častá zemětřesení patří též k místním atrakcím, my jsme ale naštěstí žádné silné nezažili.
...constructiones elastigues...Výlety směrem na západ nabídnou každému něco, kdo má rád mondénní letoviska, ten jede do Vina del Mar. Kdo se radši brouzdá po historickém přístavu a jeho starém městě, jede do sousedního Valparaiso. UNESCO jej prohlásilo za kulturní dědictví a to rozhodně právem. Podobně jako v Riu jsou stráně nad městem v rukách slamistů, ale pomalu jsou vykupovány bohatými Chilany, cizinci a spekulanty. Aby se kolorit zachoval, tak se vláda pokouší zachránit, co se dá. Šeptá se, že jen za úplatu.
ani v Alpách by se za takhle strmou dráhu nemuseli stydět...
Nejstarší lanovky Jižní Ameriky jsou právě ve Valparaisu. Jejich konstruktéři pocházeli z jižního Německa. Dokonce druhá nejstarší, 130 letá zubatka je dodnes v provozu a věřte, její technický stav, rez, vypadlé nýty a povolené šrouby důvěru zrovna nebudily. Přesto jsme si jednu cestu takovým barevným skvostem nemohli odpustit. Na druhé straně má Valparaiso perfektní veřejnou dopravu. Město vsadilo na trolejbusy, nakoupilo kvalitní švýcarské ojetiny ca. z roku 1955 a ty jezdí perfektně, perfekně natřené na zeleno dodnes. K pohodovému posezení se nabízí bezpočet kaváren a hospůdek ve stylu art deco. Tu a tam se za pouhou návštěvu platí vstupné.
Obytné domy jsou extrémně barevně nalíčeny...Elektrická a telefonní vedení se napínají jako pavučiny nad každou uličkou, už nechybí moc a už by začínaly vrhat blahodárný stín. Staré město je tak spletité, že ztratit se v něm není žádné umění a to se nám podařilo – ale nelitovali jsme toho, i tak se dá poznat cizí město.
turistů jsme potkali po málu, o víkenech je tu ale mela...
Ohromným kontrastem k Valpariso je letovisko bohatých Vina del Mar, kde jsme se jen krátce prošli. Bezpočetné terasové domy z betonu, od nedostavěných po úplně nové a hned vedle nich ruiny v různém stádiu rozkladu, nás navzdory krásné pláži nenadchly a tak jsme prchali pryč.
Vina del Mar, betonová poušt`, stálý vitr a studené moře - "past na turisty"V plánu jsme měli ještě jeden cíl a ten se podařilo navštívit až poslední den. Z nepochopitelných důvodů je velká soukromá sbírka historických automobilů dobře hlídaným veřejným tajemstvím. Několikrát jsem se pokoušel přihlásit, akreditovat, ale marně. Trochu mimo město, nedaleko letiště, pro přespolní těžko k nalezeni, se nachází sbírka Museo de autos antiguos. Jaké bylo naše překvapení, když nás přivítal sám majitel...
kromě slušně renovovaných vozů je zde spousta aut v původním zachovalém stavu
Gabriel Lira se před mnoha lety nemohl rozhodnout vyhodit své první milované auto, Peugeota s milionem najetých kilometrů a tím položil základ své věhlasné sbírky. Zprvu mu kamarádi dávali své vraky darem…doplňuje s úsměvem a nadsázkou. V pěti moderních halách má krásně uspořádaná historická auta. V jedné z hal se renovují.
velká část sbírky pochází z darů bohatých Chilanů a armádních zdrojů - ze známosti
Mezi exponáty jsou světové rarity jako Marmot, La Salle, Henry J, Oakland, Mercedesa s motorem vzadu i auto Pinocheta s rozstříleným pancéřovým sklem okna, které mu zachránilo život, má ve své sbírce. V pavilonu vojenské techniky má i kompletní mobilní zubní ordinaci, řekl bych v provozuschopném stavu! a perfektní dílnu na opravu tanků v terénu. Nechybějí ale ani letadla a helikoptéry. Pan Gabriel si nás nějak oblíbil a přidal ke každému autu osobní vztah a story. Později nám prozradil, že má česko-německo-řecké kořeny, někde z pomezí.
vzácné Oaklandy místního lékaře byly ve sbírce hned dva, na tachometru jen pár tisíc kilometrů...Zvláště pro mne byla návštěva tohoto svatostánku, největšího automobilového muzea Jižní Ameriky, jedním ze zlatých hřebů cesty po Chile...Nakonec Gabriel přednesl pár slov, která si od babičky zapamatoval…Stále touží po tatře a škodovce protože mu ve sbírce ještě chybějí. Bylo mně ho skoro líto a tak jsem mu po návratu poslal z domova model černé Tatry šestsettrojky.
Den nato nás čekalo více než 5 hodin letu do záhadného tichomořského ráje…
O Rapa Nui bude příští pondělí. ahojirka
