cesta kolem světa pokračuje...Do Ria je z Argentiny, resp. jejího severního správního území Missionaria‚ co by kamenem dohodil. Rio má zajímavou historii a zachovalo si mnoho rozdílných tváří. Už jen skutečnost, že přístup z původního města k moři, tam kde se dnes odehrává život Ria… je díky tunelům a moderním komunikacím relativně novodobá záležitost, budí náš zájem prolézt Rio jak se patří, z vnitrozemí až k moři, jako kdysi jeho objevitelé, po vlastní ose.
tance z Bahia, na dosah ruky Jorgos Milonas alias Jirka
V zájmu prvotní orientace v nové zemi se téměř vždy svěříme do rukou profesionálního průvodce a až potom se vypravíme do města na vlastní pěst. Už několikrát nám tento způsob ušetřil zbytečné ztrátové časy, jindy i bloudění – zrovna v Riu tomu bylo trochu jinak.
Příjezd z letiště do města lemují slumy ohromných rozměrů a nevídaného zápachu – samozřejmě závislého na větru. My jsme měli zrovna smůlu a ten zápach je nezapomenutelný, protože slumy předchází a doprovází na kilometry. Nicméně se od místní delegátky dozvídáme, že se situace v těchto oblastech začíná měnit. Bohatí skupují pozemky, vyplácejí místní chudáky a spekulativně doufají, že si pořídili stavební parcely s krásným výhledem. Původně se totiž bohatí tlačili kolem moře a centra města – nemovití osídlili stráně nad městem. Dnes je tendence přesně opačná. Programovaná tragédie spočívá v nezralosti, analfabetismu a dlouholeté nezaměstnanosti oněch chudých, kteří lehce nabyté peníze ještě lehčeji vydávají za pomíjivé statky. Výsledek si dovedete představit.
O pohlednicové záběry mnohamilionového města věru není nouze.
S městem se seznamujeme pomocí již osvědčeného, dvoufázového podrobnějšího průzkumu, který se skládá z pěšího a mobilního putování od jedné předem vybrané památky k další pozoruhodnosti. Základem úspory času je předchozí studium dostupné literatury. Subjektivně si tak předem rozhodujeme co je pro nás zajímavé, aniž bychom se uzavírali překvapením. V Riu nás lákaly především starší městské části, kde Brazilci bydlí, žijí a baví se, takže obligátní Copa cabana musela čekat ale neutekla nám.
Fasády prozrazují, že město má své bohatství a lesk za sebou. V každodenním životě narážíme na protiklady. Jasně se rýsuje perioda (překonané) stagnace, inflace, ale zároveň jsme svědky aktuálního, velkého rozmachu Brazílie, potažmo Ria.
Oba světoznámé strmé pahorky lákají být zdolány, ale jeden nám za krásného počasí stačil, zvláště když pak bylo pěkně pod mrakem a chvílemi lilo…dodnes mě mrazí v zádech, když si představím, že po lanech lanovky přejel jeden anonymní Němec na motorce a Američan McPeak z Sugarloaf na Morro da Urca! Na místě narážíme i na dějiště filmu Muž z Ria s Belmondem.
Oficiální prohlídka města v Minibusu nám nepřinesla co město nabízí – náš průvodce nebyl sto svou úlohu zvládat. Musel po sobě přednášet portugalsky, pak španělsky a nakonec anglicky, na což mu většinou nezbyl pořádně čas. Štěstí jsme měli hned příští den – pronajali jsme si na doporučení hotelového recepčního „města znalého“ taxíkáře, za fixní (mírnou) cenu. Starší pán přijel na minutu přesně, již záhy se vybarvil jako opravdový znalec svého rodného města a bral svou úlohu jako poslání. Dobrovolně přidával zajímavá místa, vylepšoval mně pozici pro fotografování, dokonce i zastavil auto za účelem pěkného snímku uprostřed provozu nebo projel i tzv. neprůjezdné... Když jsme pak hotelu srovnávali naše dojmy a fotografie, tak jsme téměř nevěřili, že jsme byli ve stejném městě jako naši spolucestující.
Takovým příkladem, mezi mnoha dalšími byla malebná, trochu zanedbaná čtvrť, ve které jsme obdivovali i schodiště zdobené 140 000 kachličkami z celého světa, Praha a Kutná Hora byla zastoupena též…Nádhernou budovu Státní Opery šlo vyfotit jen za cenu zastavení provozu a i to pro nás ‚dědula-taxíkář‘ se stoickým klidem udělal. Vstup a focení v Národní knihovně zařídil taktéž…Jaké bylo naše překvapení, když jsme se setkali se zástupkyní pražské cestovky ALCA, která zrovna absolvovala svou kontrolní cestu všech míst, hotelů atd. po Jižní Americe, které její agentura po světě zákazníkům doporučuje. Pochopili jsme a ocenili, proč vše na naší cestě odpovídalo programu a nemělo (zatím) zádrhele.
O kriminalitě Ria se píše léta a hodně, ale ta je opravdu na ústupu, pokud se turisté drží základních pravidel, platících nejen pro země třetího světa. Přesto jsme si neodpustili noční procházku městem, kde nám bylo nápadné kolik mříží, řetězů a zámků všude je. Náhodou jsme padli do bistra, kde se nepravidelně střídali zpěváci a hudebníci z řad hostí a uspořádali nám tak pěknou zábavu až do pozdních nočních hodin. Po návratu (ve zdraví) do hotelu se noční vrátný jen křižoval, když jsme mu vyjevili, kde jsme to všude byli.
Návštěva rybího trhu byla ničím nepřekonaný zážitek, který všem doporučujeme. Bez závazku cokoliv koupit jsme ochutnávali malé delikatesy ve škeblích a ulitách. Jinak je stravování v Riu věc náhody. Restaurace, které vypadají báječně vaří špatně, nebo je personál tak neochotný a jazyků neznalý, že jednomu pak ani nechutná. Jindy jsme zavítali do „neznáma“ a velkorysá nabídka, pozorný a přátelský servis byl přímo uchvatný.
Obligátní návštěva taneční show rozhodně nepřekonala naše, přiznávám vysoké očekávání (z Buenos Aires). Viditelně znudění tanečníci se s křečovitým úsměvem na rtech natřásali v přetěžkých, extrémně barevných kostýmech do rytmu samby. Dojem z tanců ve skromném až skoro žádném oblečení kazila zpocená těla, z kterých to jen tak lilo…Totéž platí i pro skupinu atletů specializovaných na přemety ve všech variantách, které pobaví maximálně 3 minuty, ale rozhodně ne skoro půl hodiny. Chvílemi jsme se už jen bavili a popíjeli s našimi sousedy u stolu, kteří se přijeli podívat do Brazilie z Chile. Ale jen tak dlouho, než přišla i pro ně naprosto překvapivě „jejich“ hodina.
Nečekaným zlatým hřebem večera se stal totiž spontánní výstup „našich“ chilských turistů. Jednalo se o typicky US-americký způsob, jak vtáhnout publikum do dění na jevišti. Profesionální konferenciér vyzýval jednotlivě diváky různých národností z publika, aby předvedli něco typického z jejich země. Tanec, zpěv, akrobatiku, prostě cokoliv…skoro profesionální Chilané a Turci byli nejlepší, s Izraelci pak zpíval celý sál. Chile bylo naším dalším cílem, a tak to byl slibný začátek cesty do nám neznámé země. Navíc jsme tak získali nové přátele a během setkání v Santiagu de Chile jsme se měli na co těšit.
...příští pondělí bude o Chile Jirka
