Z Kalifornie vedla naše cesta do jižní Ameriky a jako výchozí, centrální bod jsme si vybrali Buenos Aires v Argentině. Nejevropštější město kontinentu. Dlouhý přelet (15 h) jsme přerušili v Mexiku, kde je už samotné přistání zážitkem. Přibližně půl hodiny se letí nad hustě zabydlenou oblastí aglomerace skoro 30 milionového města. Přistání na letišti vyžaduje od pilotů největší koncentraci, protože letiště se nachází těsně mezi městskými domy v úplném centru Mexico City.
Tango a fofr, jsou v Argentině synonyma Jorgos alias Jirka
V Mexiku jsme se nezdrželi dlouho, protože to tu znám od minulé návštěvy a času pomalu ale jistě ubývá. Buenos Aires nás přivítalo téměř po domácku. Delegát pražské cestovky ALCA už z dálky volal „Zdjes, bystro!“ - parkování je tam totiž problematické, všude málo místa…klučina byl potomek ukrajinských emigrantů a mluvil nejen perfektně anglicky, ale i obstojně rusky.
Během cesty do hotelu nás seznámil s historií emigrantského státu Argentiny a Buenos Aires - Ciudad autonoma Buenos Aires (nezávislé město). Španělský mořeplavec Juan Díaz de Solís byl první Evropan, který Río de la Plata 1516 spatřil. Jeho expedice byla ale přepadena místním kmenem Charrúa nebo Guaraní a dokonce dost jistě i snězena, protože to byli kanibalové. Město Buenos Aires bylo založeno jako Santa María Del Buen Ayre, 2. února 1536. Expedici zlatokopů vedl Pedro de Mendoza, který dnes platí za zakladatele…ale: Jméno pro město vybral jeho kaplan, který si vzal za předlohu Vergine de Bonaria (Panna Marie dobrých větrů) z Cagliari na Sardinii. Tehdejší městečko se rozléhalo v dnešním San Telmo, což je jižní část Buenos Aires...Zprvu jsme velmi litovali, že budeme mít v příštích dnech jiného průvodce.
Ráno nás vyzvedla nadmíru pohledná slečna, ale kdyby bylo po ní, tak jsme město viděli jen z auta.
Argentínci jsou totiž dost pohodlní, nic nespěchá…Ochotně ale změnila (musela) program a z procházky městem se stalo „100 jarních kilometrů“. Neúnavně nás vedla od památky k památce, abychom věděli, kde co je a později se vyznali i sami. Samozřejmě, že jsme viděli jen část města, ale určitě to nejdůležitější. Dobrovolně přidala další pochůzky a nakonec se s námi loučila jen nerada. Nápadný je stavební styl města, které se rozmohlo teprve před 130 lety díky italským emigrantům. Na apeninskou kulturu narážíme na každém kroku.
Některé úseky připomínají pražskou Pařížskou Třídu, klasicistický Řím nebo přímo Paříž.
Můj sen o krvavém, měkém argentinském steaku ze svíčkové jsem si splnil při první příležitosti, tam kde nám parrillu, místní steakárny (vyslovuje se lokálně "paríša") doporučil znalý „ukrajinec“ už první den. Více než půl kila masa jako z výstavky stálo za to. 20 dolarů a zážitek na celý život! Opečená flákota, uvnitř červená, ale horká, hustota masa se nedala měřit ani popsat, tak bylo měkké a chutné. Samozřejmě, že jsem se přejedl a pak se musel postit. Všechno má svou cenu. Prostě nejlepší hovězí na světě.
Nedaleko hotelu nás čekalo další překvapení ve formě secesního divadla...přebudovaného na knihkupectví. Velikánské knihkupectví rozumí se. Argentinci totiž mají u sebe vždy knihu a je nápadné kolik jich opravdu čte a to při každé příležitosti. I na chodníku stále potkáváme létající prodejce posledních bestselerů. Kvůli naší cestě jsme se předem ponořili do cestopisů Elstnera, Holuba a H a Z. Takže bylo na bíledni, že jsme v knihkupectví zavítali i do oddělení cestopisů. Divadlo-knihkupecví si zachovalo svůj zdobný interieur, baklony, vestibul, galerii, jevistě a všude knihy, knihy, knihy a plný regál Hanzelky a Zikmunda! Potěšilo…
Argentina je kolébkou tanga a Buenos jeho hlavním městem...Početné tangobary a shows jsou všude, tak bylo zapotřebí vybrat nějaké opravdu dobré představení, proto jsme si nechali poradit a neprohloupili jsme. Vynikající dinner a show se vším - od párového tance po téměř akrobatiku, skupiny tanga, horští bubeníci a Evita Perón nakonec. Ve dvě ráno byl pestrého snu konec…Buenos Aires je též město protikladů. Ne každý bydlí v secesním domě…Původní obchodní přístav a jeho okolí je sice svědkem imigračního návalu před sto lety a dnes ve dne turisticku atrakcí. V noci se ale mění v nebezpečnou oblast, kam se nedoporučuje chodit.
Být v Argentině a nevidět jedny z největších vodopádů světa? Tři hodiny letu na sever a v kraji zvaném Misionaria na nás čekal jiný svět. Prales je všude, červená hlína též, vlhko a horko. Exotická zvěřena běhá bez rozhlédnutí přes silnici. Vodopády, sestávající z ca. 80 „podvodopádů“, jsou přístupné i z brazilské strany. Každý výlet k nim je nejméně na půl dne. Je to ohromující podívaná a dost dlouhá procházka.
...nejlepší pohled a přehled se skýtá během krátkého okružního letu
My chceme poznat ještě více ze země samotné a tak místo dne u bazénu, vyrážíme s průvodcem, studovaným historikem, 300 km do pralesa do misionářského městečka St.Igazio, lépe řečeno co z něho zbylo. Pohnutá a krutá historie nucené kristianizace je nám podávána z úst znalce ve všech barvách.
Po cestě jsme se zastavili v polské, hornické vesnici Wanda a jejích dolech na polodrahokamy, kde se pracuje v naprosto nelidských podmínkách. Jméno Wanda pochází od bájné pricenzny, která zároveň Poláky ochraňuje, což nemůžeme dosvědčit.
Přesto jsem si to nenechal vymluvit a prolezl jsem až na místo činu, kde se ohromné ametysty, citrity, topazy a jaspery dobývají z bazaltu. Mně to stačilo na deset minut, místní horník tam tráví šest hodin denně a umírá v průměru šedesátiletý na silikózu plic a jiné neduhy. Krátce jsme se zdrželi i ve švýcarské vesnici, jejíž kvalitní škola, červeno bílý kostel a nevídaná čistota jsou v zemi velmi známé a ceněné. Registrovaných menšin a jejich kulturních center je v Argentině přes 90. Nápadné je ale, jak málo obyvatel má snědou pleť. Černocha jsme snad nepotkali.
Argentina je stát s velkými ekonomickými problémy, omezením importů, inflací, nezaměstnaností a navíc je politicky nestabilní. Peronisté ještě nevymřeli a tendenci k italskému anarchismu pocitujeme během diskuzí všude. Na druhé straně je to stát, který je nejblíže evropskému stylu života a tak nepřekvapuje, že nám hospodský v prázdném bistru, kde jsme odpočívali po městských kilometrech, zavolal dva muzikanty, aby něco zahráli, i když jim šichta začínala podstatně později. Prostě jen tak, abychom měli radost. Buenos Aires je město, kde bychom si po hypotetické invazi Číny do Evropy dovedli představit žít jako emigranti.
Příští ponděli bude o Riu ahojirka
