– pokračujem v cestě kolem světa… Poznámkový notýsek s plány a moudrostmi na cestu jsem už zahodil, protože po návštěvě Japonska je všechno trochu jinak a jen banálně popisovat Kalifornii je jako „nosit vodu do Dunaje“ nebo „dříví do lesa“ nebo „pěkný holky do Prahy“…takže trocha kritiky neuškodí...
tramvají po centru San Francisca Jorgos Milonas
Přelet z Tokya se odehrál navzdory mé nechuti pro dlouhé lety velmi příjemně. Vedle nás seděli Japonci letící za svými dětmi, které v USA studují a tak se rozhovor točil okolo právě získaných zkušeností a zážitků cesty po Japonsku, které jsme takto prověřovali a doplňovali, než jsme všichni upadli únavou do hlubokého spánku.
V San Francisku, městě tisíce klišé, jsme si brzy připadali jako doma. Město je formováno stovkou menšin, které se na jeho na tváři podepsaly jako šminky na krásné modelce. Zajímavé části města lze při troše fyzické kondice prolézt pešky a zbytek jsme si doplnili historickou tramvají a autem z půjčovny. Obligátní „historické“ památky jsme zhlédli skrz objektiv fotoaparátu. Ubytování přímo ve Fisherman‘s Wharf doporučujeme všem, kteří mají málo času…Alespoň jednou jsme si dovolili místní kraby a langusty, jinak se dá velmi výhodně stravovat u italů, číňanů a mexičanů.
Stoletá tramvaj, a nejen ta naše, byla bravurně řízená černochem, který svou hrdost, že je mašinfíra zdůrazňoval hlasitými povely na všechny strany. Systém pohonu zdejších tramvají je jednoduchý – všechny visí na jednom okružním laně a připojují se k němu nožní nebo ruční spojkou podle potřeby. Návštěva v muzeu tramvají vyjasnila poslední technické otázky a výstavka fotografií připomínající velké zemětřesení, které zpustošilo celé město, jen doplnila představu hororu, který způsobilo.
Krátký výlet ca. 20 km za Golden Gate Bridge s krásným pohledem na Alcatras nám zase jednou připomněl, jak je svět malý: v rybářském hudebním „saloonu“ v přímořské vesničce Sausalito hráli tmavší muzikanti jazz. V pauze se přišli občerstvit k baru, slovo dalo slovo a dozvěděli jsme se, že jsou vlastně studenti klasické muziky z Ria, a že jejich nejmilejší skladatel je Smetana a Janáček, jehož Janůfu právě nastudovali, a že nic krásnějšího neznají…(jak máme být pak skromní ?)
Cestu zpět do SF jsme si zpestřili návštěvou pralesa Muir Forest se sekvojemi, jako by předehru toho, co nás čekalo v národních parcích…už se stmívalo a málem jsme zapoměli, že auto jede na benzín a s poslední kapkou jsme vyvázli z bryndy v hlubokém lese…
Čínské město v SF je dnes už jen turistickou atrakcí první třídy, i když Čínané jsou praví a většina mluví špatně anglicky navzdory pobytu v USA ve třetí generaci.
Některé čtvrtě silně pomínají starou Evropu a monumentální stavby jako Pallace of Arts kopirují antiku. Opočivadla a „technické“ přestávky na pěších tůrách městem jsem vybíral podle národností a když nám v prázdné hospodě, jako jediným návštěvníkům objednal hospodský dva muzikanty, tak je jasné, že nám bylo za těžko hned tak odejít a putovat dál…
Velkým zklamáním po obsahové stránce, byla návštěva SF MOMA, muzea moderního umění, které má ty klasické a jinak nedostupné fláky Pollocka, Lichtenstejna nebo Rothko(witze) a pod. jen v depozitu a ukazuje současné umělce – nic proti tomu - ale bez ladu a skladu, tak jako jsme to později zažili i v LA. Přesto patří MOMA k programu, jeho terasa se sochami uprostřed mrakodrapů, budova sama, postavená švýcarským architektem Bottou stojí za návštěvu.
SF patří k nejevropštějším americkým městům, přesto by nás nelákalo zde žít. Povrchnost a špína, špatné služby a ignorance obyvatelstva s migračním pozadím začíná převládat. S tímto vývojem se setkáváme na každém kroku a pomalu ale jistě převažující latino element se nestal naším favoritem.
Takže, bez stesku sedáme do auta a vyrážíme směrem na jih, jedeme stovky kilometrů mezi plantážemi pomerančů, přes národní parky na okraji pouště, na svazích vysokých hor, do LA.
Sekvoje a LA budou příští pondělí Ahojirka
